Nazajtří pak, sám v sobě úmysl svuoj rozkládaje, chodil jest okolo toho kláštera, mysle a hledě toho pilně, mohli by kterak k té panně přijíti a ji opatřiti. A tak chodě, všel jest za jinými lidmi do kláštera a náhodú uzřel jest tu pannu, ana hrá s jinými panami, běhajíci po klášteře, i spatřiv ji, viece se jest plamenem milosti rozpálil. A vyšed ven, připravil se hned s služebníky svými, a přiběhše k klášteru, mocí sú jej vybili. Břetislav pak, jakž dosáhl té panny, rychle vsadil ji za sebe na kuoň a chvátal jest s ní z kláštera. A když přiběhl k dolejším vratóm, uhlédal je přetažené železným řetězem, jejž on mečem jedné rány udeřením přeťal jest, jakož znamenie toho podnes tam viděti se muož. A tak s tú pannú, kteráž se ho z užasnutí jako řepík držela, z toho kláštera i skrze lidi, jenž již byli někteří k odění dospěli, zmužile se probiv, vyběhl jest zdráv i s svými služebníky, a chvátaje dnem i nocí, k svému otci Oldřichovi s radostí jest přišel. Dvořané pak jeho, nemohúce s ním sstihnúti, od císařských lidí zhoněni sú na cestě a zmordováni. Ale Břetislav, jsa u otce, vypravoval jest jemu pořádně všecku příhodu tuto. Nehyzdil mu otec toho účinku, ale divě se jeho smělosti, potěšenie z syna měl. Potom biskupu rozkázal spolu je řádně oddati a v manželství potvrditi a v Moravě svatbu slavnú jim učinil. Když pak císař Ota toho zvěděl, náramně se jest rozhněval, pohnut sa tú potupú, i zapřisáhl se, že vojskem do Čech chce vtrhnúti a je podrobiti sobě i postaviti svú císařskú stolici prostřed země české. Zvěděv to Břetislav, také přísahu učinil, že chce zase císaři škodu v Němcích činiti a toho, což by on koli Čechóm učinil, budúcně mstíti. Tehdy císař, shromáždiv z rozličných národuov přemocné vojsko, vtrhl jest do Čech, proti němuž kníže Oldřich s synem svým Břetislavem, vojsko silné sebravše, na pole vytrhli, mužsky se jemu opřieti a brániti chtějíce. A když již obojí na poli proti sobě s vojsky stáli, Jitka, dcera císařova, pro niž ten boj vznikl, jsúc žena múdrá a rozšafná, dala se jest v to, aby tu tak velikú nepřiezen mezi přátely mohla ukrotiti. I uprosivši sobě od císaře bezpečnost přijíti i odjíti, přemohši ženský strach, přišla jest prostovlasá k němu do vojsky řkúci: „Ó, otče, spravedlivý si boj zdvihl pro unesení dcery své, hoden jest ten pokuty, kterýž tebú pohrdal, kdyby ho k tomu milost přielišná nepřinutila, jejiežto slepí účinkové nerozmyslní odpuštěnie mnohokrát zasluhovali. Protož i jáť nynie prosím, muoj otče, považ toho, komu se oděním protivíš a koho zahubiti žádáš, zet tvuoj manžel muoj jest, na kteréhož ty se tak velmi hněváš, k tomu i snad vnuk tvuoj a jeho syn v životě mém počat jest. Odpustiž prosím dceři, odpusť vnuku, otce jemu, mně manžela propusť. Nenieť neurozený muoj manžel a již dokonale stvrzeno jest mezi námi řádné manželství, jehožto žádnému rozlúčiti neslušie. Také v tvé moci vítězstvie nenie s obojí strany síla, s obojí boje umělost i zvyklost jest. Boj v pochybnosti bývá, nevydávajž prosím, muoj otče, pro mne tak čistého rytieřstva