Věta řídící může sama býti opět podřízena větě jiné. Na př. v souvětí „přijde čas, že se zeptá zima, cos dělal v létě“ jest věta druhá větou řídící vzhledem k větě třetí, ale spolu podřízena větě první.
Více o větách vedlejších viz v § 83–92.
16. Krom toho rozeznáváme ještě podle způsobu, v jakém obsah věty je vysloven:
1. věty způsobu oznamovacího nebo věty oznamovací (indikativni), na př.: přítel poskytl mi pomoci;
2. věty tázací (interrogativní), na př.: poskytl mi přítel pomoci?
3. věty podmiňovací (kondicionální), na př.: přítel by mi poskytl pomoci, – mezi nimi též přácí (optativní), na př.: kéž by mi přítel poskytl pomoci!
4. věty rozkazovací (imperativní), na př.: příteli, poskytni mi pomoci!
Více o větách těchto viz § 65–72.
Poznam. Ve výkladech následujících, kde není jinak udáno, máme na zřeteli především větu hlavní (samostatnou) oznamovací.
17. Věty „přítel poskytl mi pomoci“, „poskytl mi přítel pomoci?“ atp. jsou kladné (positivní); naproti nim jsou věty „přítel neposkytl mi pomoci“, „neposkytl mi přítel pomoci?“ atd. záporné (negativní).
A. Věta jednoduchá.
18. 1. Věta jednoduchá je věta, jejíž všichni členové jsou prosté výrazy slovné a tedy žádný člen sám není výrazem větným. Na př.: chudoba cti netratí; křivý svědek nebude živ do roka.
Větou jednoduchou jest tedy také věta „náš soused prodal dům i pole“; je v ní ovšem předmět dvoučlenný (dům i pole), ale žádný člen její není výraz větný. Naproti tomu věta „náš soused prodal dům, ale pole neprodal“ pokládá se za větu složenou. Viz o tom v § 80.
2. Členové, kteří ve větě jednoduché se vyskytují, jsou: podmět, přísudek, předmět, příslovečné určení, přívlastek a doplněk.
O podmětě.
19. 1. Podmět je slovné vyjádření toho, kdo (nebo co) koná ten skutek, nebo jeví ten děj, nebo je v tom stavu, nebo je té vlastnosti, jak se ve větě vyslovuje (viz § 3 č. 1). Na př.: jezdec bodá koně; – zlato se leskne; – lež má krátké nohy; – pravda jest dítě boží; – Jidáš stal se zrádcem.
2. Hledajíce podmět tážeme se otázkou sestrojenou z tázacího kdo? nebo co? a přísudku věty dané (viz § 13). Na př. (při poslední z vět uvedených): kdo stal se zrádcem? odpověď (podmět): Jidáš!
