Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba. Praha, 1929.
<<<<<789101112131415>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

7. Podmětův jest někdy ke společnému přísudku několik. Na př.: ctnost a pokora nemá místa u dvora; štěstí a neštěstí sousedy sobě jsou: Krákov, Lvov a Varšava jsou přední města polská. Srov. § 80.

8. Podmět bývá před svou větou, a v ní pak nahrazuje se zájmenem ukazovacím. Na př.: Jozef, ten rád chodí do školy, ale Janek, ten radši za kravama BartD. 1, 161; stařenka, ti pořád přadú tamt.

Věty bezpodměté.

1. Jsou věty, ve kterých podmět ničím není vysloven nebo naznačen, aniž ze souvislosti řeči se vyrozumívá; a ani v myšlenkách těmito větami vyjádřených podmětu žádného není. Věty takové zovou sc větami bezpodmětými. Na př.: prší; – ubývá dne; – proti věku není léku.

2. Věty bezpodměté vyslovuji jen P a nikoli též S. Proč nevvslovuji S? Proto, že

S buď není známo, na př. ve větách: prší (kdo? – nevím); hoří, –

nebo že nedbám o to, abych vyjádřil S, na př.: uhodilo; u nás hořelo; povídá se, že bude vojna.

3. Věty bezpodměté se dlouho vykládaly tak, že slovesa v těchto a takových větách jsou neosobná (verba impersonalia), že však grammatická osoba neboli podmět jejich vždy odněkud se vyrozumívá a doplňuje. Na př. v řečt. ὕει, βροντᾷ, ἀστράπτει – totiž Ζεύς; v lat. itur – totiž iter, fletur – totiž fletus, pluit – totiž pluvia.

K. W. Heyse podotkl v díle System der Sprachw. 401, že by se ne o neosobných, ale o bezpodmětých slovesích mluviti mělo.

Soustavně provedl nauku o větách bezpodmětých Miklosich v Denkschr. d. Kais. Akademie d. W. XIV (nové vydání r. 1883) a ve své syntaxi. Jeho výkladu se zde držíme.

4. České práce o větách bezpodmětých jsou dvě: od Fr. X. Procházky v Lfil. 1895, 190 sl. a od B. Vyskočila tamt. 1906, 262 sl.

Přehled vět bezpodmětých.

Případy, kde forma bezpodmětá je oblíbena, jsou mnohé; pro přehled dělíme je (celkem podle Miklosiche) na sedmero tříd.

Třída I.

Jádrem přísudku je sloveso činné znamenající jsoucnost.

1. Věc, jejíž jsoucnost se vyslovuje, je v akk. nebo v gen. partitivním nebo v gen. záporovém. Tu rozeznávati jest věty a) kladné,

b) záporné a při tom, je-li jsoucnost vyslovena slovesem α) býti, ß) jiným, na př. státi, stávati.

Doklady tomu.

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 16 lety a 24 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).