Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba. Praha, 1929.
<<<<<577578579580581582583584585>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

d) přívlastkem, na př.: Prokop neměl práva zapsati toho zbožie ArchČ. 1, 190; měl svobodu k nim vcházeti Blah. 80 Bš.; (synové israel.) dadie jemu sedlišťe býti locum ad habitandum Ol. Jos. 20, 4; myšlenka, vymoci si z krále propůjčky na taková panství, nebyla nic neobyčejného Pal. 5, 2, 10; možnost zvítěziti, žádost zbohatnouti Us.; –

e) příslovečným určením, na př.: přijdu co nevidět Us.)

Mnohdy však bývá infinitiv původu jiného, než se nám nyní zdá, a v těch případech bývá větoslovné třídění infinitivu nejisté.

Pravíme na př. .,nepřestanu cestovati“ a béřeme inf. cestovati za předmět. Stč. řikalo se za to ,.nepřěstanu cěstujě“; tu bylo místo nč. inf. cestovati participium cěstujě, místo nč. předmětu byl doplněk (patřící ku podmětu, já cěstujě…).

Pravíme „matka viděla syna (mrtvého) na nosidlech ležeti“. Stč. řikalo se za to „matka viděla težiec (= ležícího)“, t. j. bylo tu opět participium doplňkové místo nč. infinitivu (doplněk se táhl ku předmětu, syna ͜ležiec syna ležícího).

Případy takové, kde nč. infinitiv jest na místě bývalého doplňku, byly hojné a rozmanité. Když se pak způsob starý měnil v nový, nestala se změna s tím takořka vědomím a úmyslem, aby byl zrušen nějaký větný člen jiný, nýbrž změna stala se tím, že se na místo (doplňkového) participia, které podléhalo pravidlům o shodě, položil infinitiv jakožto výraz absolutní, t. j. pravidlům o shodě nepodrobený.

Změna stala se analogií: říkalo se a) budu cestovati, a b) nepřestanu cestuje atp. Napodobením rčení a) přijat jest infinitiv také do rčení b), místo „nepřestanu cestuje“ se pak říká „nepřestanu cestovati“.

Předmětem stává se takový infinitiv („nepřestanu cestovati“, vidím ležeti“…) teprve, když jej třídíme podle pojetí a takořka podle formule, v niž při týchže slovesích, která zde mají při sobě infinitiv, jindy bývá předmět: na př. ve větě „vidím ptáka“ je akk. ptáka předmětem při slovese viděti, – proto béřeme za předměty také infinitivy při témže slovese „vidím mlátiti“, „vidím ptáka lítati“, „matka viděla syna ležeti“ atp.

Podobně bývá v případech jiných. Tu pak všude bývá tříděni infinitivu nejisté, poněvadž vznik svědčí jinak a nynější pojetí opět jinak.

b) Supinum.)

Supinum má ve slovanštině koncovku -tъ, v č. -t, připojenou k inf. kmenu základnímu; na př. psl. a stsl. nes-tъ, nosi-tъ, sъpa-tъ atp. čes. nes-t, nosi-t, spa-t atd., stsl. peštъ č. pec z pek-tъ atd.

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 15 lety, 8 měsíci a 26 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).