citoslovce významu pobizecího, na př.: na! (= tu máš a vezmi) Us.; kyš! t.; viď! t. (z vědě scio, v. Lfil. 1880, 293 sl.); hle, hlele, lieč! t. (z hled, hlediž, v. dále v č. 9); haj, hajej! t. (= voláni na husy); čiči! t. (= voláni na kočku); puť, put…! t. (= volání na slepice); vše! t. (volání na slepice, když se zahánějí); huš! t. (= volání na kozu, na prase); slovce tato pojata jsou za imperativy, přijímají i koncovku plurálu -te (2. os.), někdy -me (1. os.): nate, kyšte, viďte, hleleme, hečte (hečte, hečte, vy dřív umřete než my NěmcBab. 210)! Us.
6. Imperativ se sesiluje. Zejména:
pŕiklonným -že, -ž; na př. nemilč že ne sileas ŽWittb. 3i, 22; poďže, ženo, poďže dole Suš. 132; jdiže do krmičky t. 673; ploďtež se a množte se Br. Gen. 1, 22; pověziž nám ChelčP. 262b; vložiž prst t. 116a; nechtež mi ho Suš. 589; jdižiž (zdvojeno) Libuše 22. II. 137; –
příklonným ž(e) + ť; na př.: pomahejžť bůh Dačic. 2, 199; bůh pomozižť Blah. 150; –
zdvojením; na př.: mlčmlč, didi, neplač-neplač, dej se do toho dej! a j. Kotsm. 28 Doudl.) a jinde Us.
7. Imperativ se mírní:
opisem s (ne)roditi; na př.: neroď prsta mezi dřvi a podvoj klásti Dal. 85; neroď ho králem pisati Hrad. 90ᵃ; neroď se báti ChelčP. 273ᵃ; neroďte hřešiti ŽKlem. 2ᵃ; –
opisem s (ne)chtieti; na př.: nechtěj toho prominúti NRada 903; nechtěj se báti Blah. 114; nechtějte sauditi a nebudete sauzeni ChelčP. 181b;
opisem s uměti; na př.: uměj věděti Vít. 81b; –
opisem s ké, kéž; na př.: kéž povstanú (bohové)! ubi sund dii erorum?… surgant et opitulentur vobis! Ol. Deut. 32, 38; ty s’ jiným spomáhal z nemoci, ké sobě nynie móžeš spomoci! Hrad. 90a; čbáne, ké sě modlíš! t. 130ᵃ; Maria vece: mój synu žádúcí, ké svéj choti (Kateřině) dáš vítanie! však vieš… Kat. v. 1017.
8. Imperativ bývá vynechán ve rčeních, jako jsou na př.: anděl jiej vecě: zdráva! Hrad. 62a; kazuji vem: náhle, soci! odtudto ven! t. 26a; ven odtud! Us.; pryč odtud! t.; král pokřikl na své řka: za mnou!; jel do vody Háj. 359b; bohužel, bohudík, chvála Bohu! Us.; zhůru, zhůru pastuškové! Suš. 741.
9. Některé imperativy ustrnuly a sklesly ve význam příslovcí, spojek nebo i citoslovcí. Na př.:
bodejť Us. (z impt. stč. bóh daj); –
buď já bud vy Us., bud od čirta, bud od chlapa sive-sive Mast. 186, srovn.: buďte (zástavy) věnné nebo jiné ODub. Výb. 1, 994 – nč. bud, bez kongruence, skleslo; vezmi toho prachu buďto se lžíci ChirB. 47b = asi; – stč. čso-si bud, čso-s’ bud, co-s buď = něco: bývá ť u příkladiech cos buď
