Ab znamená větu takovou druhou;
Ac vėtu takovou třetí, atd.;
Ba, Bb, Bc... znamená věty vedlejší, které jsou podřízeny vėtč hlavní B (druhé), a to větu takovou první (Ba), druhou (Bb), třetí (Bc) atd.;
Aaa znamená větu vedlejší, která jest podřízena větě též vedlejší Aa,
a to větu takovou první;
Aab znamená větu takovou druhou; atd.
ABa znamená větu vedlejší, která je podřízena větám hlavním dvěma (A a B) zároveň. – ABCa větu vedlejší, která je podřízena větám hlavním třem (A, B, C) zároveň, – atd.
Souvětí nahoře příkladem uvedené „přijde čas, že se zeptá zima, cos dělal v létě“ má tedy obrazec: A, že Aa, co Aaa.
Obrazec jest ještě zřetelnější, když věty podřízené se kladou pod své věty řídící; v příkladě našem takto:
A, ........................
... že Aa,..............
............. co Aaa.
I. Souvětí souřadné.
74. 1. Souvětí souřadné jest, kde v jednotu souvětnou se spojují věty hlavní; viz § 73 č. 2.
2. Věty v souvětí souřadném nejsou jen maně skupeny a vedle sebe položeny, nýbrž pojí se smyslem a jinými pojidly k sobě vespolek a tím spojují se v jednotu vyšší, v jednotu souvětnou. Na př. v souvětí „lékař léčí, Bůh uzdravuje“ praví věta první, že lékař léčí (A), a věta druhá, že Bůh uzdravuje (B); oba pak úsudky tyto spojují se jako dvě protivy v úsudek vyšší, jenž je oba zahrnuje a obsáhá, a tímto úsudkem vyšším spojují se obě věty jednotlivé v jednotu souvětnou (srov. § 94).
3. Souvětí souřadné může se skládati z vět neboli členů několika. Na př. „lékař léčí, Bůh uzdravuje“ je souvětí dvoučlenné (obsahuje členy A, B); „nemnoho jídej, ne všecko zvídej, budeš dlouho živ“ je trojčlenné (obsahuje členy A, B, C); atd.
4. Členy souvětí souřadného mohou býti též složeniny podřadné. Na př.: co nás mrzí, to se nás drží, co jest milo nám, to nechce k nám. Srov. § 73 č. 2.
5. Mezi členy jednotlivými, zejména mezi členem předcházejícím A a následujícím B, bývá rozdílný poměr významový, a podle toho rozeznávají se souvětí souřadná slučovací, odporovací, příčinná a výsledná (o nich viz § 75–78).
6. Člen B připojuje se k A někdy zvláštním slovcem spojovacím, někdy bez něho. Spojovacím slovcem jeví se poměr věty B k A zřetelněji, než bez něho. Na př. v souvětí „lékař léčí, Bůh uzdravuje“ může býti nejistota, je-li v něm poměr slučovací (= lékař léčí, a Bůh uzdra
