spřežky, ve kterých člen první, bývalé adjektivum, buď ustrnul ve svém tvaru nominativním, na př. Kněž-most nč. gen. Kněž-mostu …, Kněže-ves nč. lok. Kněže-vsi atd., buď v tvaru genitivním -ě, na př. Buščě-hrad …, buď přijal koncovku –o, na př. Zvoleňo-ves m. Zvoleně-ves.
Srov. III, 1, 309–315.
183. c) Adjektiva -ьjь : boží.
Adjektiva sem patřící měla sklonění jmenné ve stejných případech syntaktických, jako adjektiva jiná. Jsou valnou většinou významu possessivního, na př. boží = τοῦ ϑεοῦ atd.; possessiva vůbec mívají sklonění jmenné, proto sluší skloňování stejné také jménům boží atp.
Z toho vyplývá, že můžeme také v češtině bezpečně bráti tato adjektiva za jmenná, pokud tomu neodporuje tvar. Nč. masc. hlas boží, člověk jest boží, – fem. milost boží, msta jest boží, neutr. slovo boží, slitování jest boží, – stč. boží, -ie, ie, shoduje se v koncovce ovšem úplně s adjektivem sklonění složeného nč. pěší, -í, -í a stč. pěší, -ie, -ie; ale když povážíme, že nč. boží, -í, -í a stč. boží, -ie, -ie docela dobře lze vyložiti z tvarů jmenných božьjь, božьja, božьje, nakloníme se zajisté k výkladu, že č. masc. boží je tvar jmenný, fem. boží stč. božie a božá že je tvar jmenný a neutr. boží stč. božie že je tvar jmenný.
V pádech, kde se skloňování toto odchylovalo od sklonění složeného a tedy od vzoru pěší, vznikly a ujaly se všudy novotvary s koncovkou přijatou ze vzoru řečeného. Na př. byl sg. gen. masc. neutr. psl. božьja, z toho mělo by býti stč. stažené božá, přehlasované božie a nč. zúžené boží, ale jest stč. božieho nč. božího, podle pěšieho, pěšího atd. To se vykonalo v době předhistorické; do doby historické zachoval se z tvarů jmenných sem patřících jenom zbytek doleji připomenutý, sg. lok. ve-psí.
Sklonění pak jest toto :
Sg. nom. akk. masc. boží, z božьjь, na př.: jest-li ť páně dědina, člověk jest boží Štít. uč. 88ᵃ; jáz ť sem boží člověk a tvój Hrad. 109ᵃ; nč. boží. – Neutr. božie, z božьje, na př.: slovo božie svD. 68; slovo božie Štít. ř. 4ᵃ; zdravie božé ŽKlem. 49, 23 atd., nč. boží. – Fem. nom. božá, z božьja, přehlas. božie, na př.: božie milost Štít. ř. 18ᵃ; buožé mučennice Kat. 172 atd., nč. boží. – Fem. akk. božú, z božьją, na př.: milost božú HomOp. 152ᵃ; božiú chválu svD. 56; pro boží milost Štít. ř. 7ᵃ atd., nč. boží.
Sg. gen. (akk.) masc. neutr. božá přehlas. božie, z býv. božьja, nedochován. Za to jest novotvar božieho atd. podle pěšieho, na př.: syna božieho Štít ř. 1ᵃ; přikázanie božého Hod. 59ᵃ atd., nč. božího.– Fem. božie, z býv. božьjê, na př.: ani tbá milosti božie Jid. 119; z ruky psie ŽKlem. 21, 21 atd., nč. boží.