175ᵇ; jako oni židé, ješto klekali před Pánem Ježíšem: »Zdráv buď, mistře!« a vstana třesk ho v líce! tamt. 87ᵇ.
Někdy bývá vedle sebe obé, interjekce i sloveso; na př.: švec huk na ně udeřil Kulda 1, 201.
31. Přísudek bývá částečně nevyjádřen; v. v § 137.
1. Zvláště často bývá vynecháno sponové sloveso jsem atd. Na př.: mladost radost, starost žalost; kolik hlav, tolik smyslů (přísl.);
třeba, lze (m. třeba jest, lze jest); možno, nemožno a j.;
já nevěděl; my to nevěděli (při zájm. osobním);
nesl (m. nesl jest), nesli (m. nesli jsou).
Ve větách já nevěděl, nesl atpod. participium vzalo na sebe význam slovesa finitního.
Podobně jména třeba, lze atd. nabývají povahy slovesa finitního; tím vysvětluje se vznik tvaru lzelo za časů Jungmannových.
2. Vynecháno bývá jiné sloveso, na př.:
my o vlku a vlk za humny; straka ze kře a dvě v keř; komu pánbůh, tomu všichni svatí (přísl.); raděj rozumem než sochorem ČMudr. 203; kam vítr, tam plášt tamt. 43 a tak často v příslovích.
3. Vynecháno bývá sloveso po výrazích relativních, když by tu mělo býti to sloveso, které jest nebo se rozumí ve větě řídící. Na př.:
jedl bych, ale nemám co Us.; pláče a nemá proč Us.; koupil bych si knihu, ale nemám zač Us.; sedl bych si, kdybych měl kam Us.; sedni si, máš-li kde Us.; přijdu, až bude kdy Us.;
bych měl kda, pozval bych tebe, si non essem occupatus BohDial. 350.
O předměte.
32. 1. Předmět při slovese je slovné vyjádření toho, na koho nebo nač děj slovesný přechází, koho nebo co děj slovesný zasahuje, anebo ke komu nebo k čemu děj slovesný vztahujeme (viz § 9 č. 2). Na př.: jezdec bodá koně (bodati koně, = bodání přechází na koně, kůň je jeho předmětem); učitel chválí žáka (chváliti žáka); pán poroučí služebníkovi (poroučeti služebníkovi); lakomec žádá peněz; vítr hýbe stromem; mluví se o vojně; okolo močidla (= louže) chodě neujdeš nádchy (ujíti nádchy, = ujití vztahujeme k nádše).
2. Hledajíce předmět, tážeme se otázkou sestrojenou z podmětu a slovesa věty dané a tázacího zájmena koho neb co? koho, čeho? – komu…? – kým…? – na koho…? o kom…? atd. (viz § 13). Na př.: Koho bodá jezdec? koně! – O čem se mluví? o vojně!
3. Slovesa, která při sobě předmět mají, slovou předmětná (verba obiectiva); na př.: bodati (někoho), žádati (něčeho), poroučeti (někomu), hýbati (něčím) atd.
