Bývá to dále, zejména v nářečí valašském a lašském, tehdy, když je řeč o přírodních zjevích náhlých, tajemných, škodlivých, strašidelných. Na př.:
tak dva roky nám všecko pozbírało, rolí kamením zanéslo a připłaviło BartD. 1, 178; była velikúcná voda, podmývało břehy tamt.; házało s tým lůžkem, vyhodiło ho ven tamt.; nemluvil nic, enem ním prało tamt.; v peci střeliło, div peci nerozhodiło tamt.; fůra sa zvaliła, chłapi z voza povyskakovali, a robku chuderu zabiło tamt.; stromy lámalo, stavení bořilo, les vyvrálilo, pole zkazilo tamt. 2, 286 (zábř.).
2. Věty bezpodměté časem se ruší. Většina vět má podobu SP a tlak analogický mění formu bezpodmětou v podmětnou. Na př.:
je zde trochu vody = je zde trocha vody; (aby sě) i jednéj škody nestalo Kat. v. 3372 = aby se žádná škoda nestala; žádného díla nebude děláno v těchto dnech Br. M. 365 = žádné dílo…; vařiž jej (louh), až ho polovici uvře LékB. 48ᵇ = se dvěma libroma vody, ažť jie třetina uvře tamt. 184ᵃ.
V jazyku starším bývá za bezpodměté prší podmětná věta déšč prší (pršel). Na př.:
déšť pršel na nás Lobk. 4ᵃ; když déšť prší tamt. 46ᵇ; v té krajině velmi řiedko déšť prší tamt. 54ᵃ a tak častěji v Lobk.
3. Vazba bezpodmětá se kazí: proniká nominativ za akkusativ (genitiv), ale nikoli jako podmět. Na př.:
hromada jich tu bylo BartRuk. 49; veliká síla lidu sešlo tamt.; za chvilku bylo zajíců plná louka tamt.
Slova hromada, veliká sila, plná louka nejsou podměty; o tom svědčí přísudky bylo, sešlo.
O přísudku.
29. 1. Přísudek je slovné vyjádření toho, co se ve větě o podmětu vyslovuje (viz § 3). Na př.: slunce svítí; každý sobě štěstí kuje.
Poznam. Místo »přísudku« říká se též »výrok«, ale název ten se nehodí; cítíme v něm význam, že by mohl spíše znamenati celou větu, nejen přísudek.
2. Hledajíce přísudek tážeme se otázkou, co koná podmět věty, nebo co se mu děje, nebo co se ve větě o něm vyslovuje (viz § 13). Tedy při větách právě uvedených: co činí slunce? Odpověď (přísudek): svítí! Co činí každý n. co vyslovuje se o každém, že činí? Odpověď (přísudek): kuje sobě štěstí, (každý) sobě štěstí kuje.
3. Přísudek může býti holý, na př.: slunce svítí; Bůh jest; – nebo rozvitý, na př.: slunce svítí na spravedlivé i na nespravedlivé; Bůh jest stvořitel a zachovavatel všeho.
