vody na ruce uliti, aby se umyl, a ten ihned před ním zmizal. Proněžto svatý Řehoř poče se tomu velmi diviti. Tehda té noci zjevil se jemu hospodin řka: „Jiné dni ve jméno mé lidi chudé krmíš, ale nynie mě samého jsi nakrmil a ctil, svú rukú jsi mi vody podal.“ To se také píše, že když v jeden den sv. Řehoř svému sluze přikázal, aby dvanácte pútníkuov k jeho stolu pozval, a když ti pútníci přišedše za stuol sedli, přečetl je otec svatý i uzřel, ano jich třinácte sedie. Proněžto povolal k sobě toho sluhu svého i otázal jeho, proč by jich viece pozval, než jest on jemu rozkázal. Tehda ten sluha, obezřev všecky chudé lidi, i vece: „ Otče svatý, rač mi věřiti, žeť jich nenie viece než dvanácte.“ K tomu svatý Řehoř srozuměv, i poče na ty chudé pútníky hleděti. Mezi nimižto jednoho uzřev, an se divně mění – chvíli v staré tváři, chvíli v mladéj se jemu ukazoval. To svatý Řehoř uznamenav, pútníka toho po obědě zavolav na stranu, jemu vece: „Zaklínám tě, aby mi pověděl, kto jsi ty a kterak jest jméno tvé!“ Jemuž on odpovědě: „Proč tiežeš o mém jménu, ano jest divné? A to věz, žeť sem ten, jemuž jsi byl kázal dáti střiebrnú mísu. A to věz, jakž jsi mě podařil, hned sem tě zjednal, aby byl nad svatú cierkví zprávcí a papežem na miestě svatého Petra apoštola.“ A když svatý Řehoř jeho otázal, po čem by to