děveččí, jakáž mu sě najlép líbí. A též panny, neb mladé vdovy o mužích myslé. A některé neb někteří budú mysliti tak nestatečnú věc, a obakž nechtiec sě vdáti neb ženiti, jen že se v tom zlém myšlení kochají snad diábelským podniecením. A tak ubohé mládce črt na posteli oklamává nebezpečně, že nevědie, kak to zlé jest, i neumějí se káti toho, ani střieci; a pakli kdy vzvědie, že to zlé jest, ale nesnad zlého přemohú obyčeje. A jakož smilní tiem myšlením, takéž hrdí, závistiví, obžerní, lakomí, každý podlé úmysla svého kochá se často v pokoji na své posteli v svém myšlení, dav se v tom črtu oklamati. Toť jsú ty mrzkosti, ješto j’ buoh mienil, když jest Ezechielovi proroku na stěně rozličné napsání ukázal, a řekl k němu: „Vidíš, coť každý činí v tajnosti lože svého, a řkú: Nevidí nás bóh!“ I praví potom buoh: „Neodpustí jim oko mé, točíš bez pomsty toho nenechám; nepokají li se zde z dobré vóle, bezděky mosejí trpěti těžkú pomstu, kdežto velikým hlasem budú volati, ale já jich neuslyším.“ Mnohé také zmek z takových myšlení zavede k skutku smilstva, a některé v cizoložstvo; některé manžely zavede také na posteli v šeředné smilstvo protiv běhu přirozenému. A hrdé, závistivé neb obžerné také zavede, že skutkem často dokonají, v němž jsú se kochali myslí. Protož dobré se jest črta střieci na posteli, majíc boha na paměti, a od něho pomoci žádajíc.
Na třetiem miestě, to j’ v kostele, lidi lákají črtie dvojím činem: aneb aby u potupu boha měli a jeho chrám, aneb překážejí a odvodie náboženstvie. Ti jsú se dali daleko svésti, aby boha a jeho kostel u potupu měli, ješto sě tak purně a smilně připravují, aby boha lidé zapomenúc, jim se dívali. Ano hlasně zpievají v každém kostele na posviecení, řkúc: „Hrozné jest miesto toto, a jistě nic zde jiného nenie, než duom boží a vrata nebeská.“ A jistě to j’ zvláště ducha svatého zpósobením ten den to zpievanie ustaveno pro ty, ješto na posviecenie jdú proto, aby tu svój pych ukázali, zdali by se leknúc
