nebeského. A ta pocházie z viery živé, milostí obživené, právě jako kmen z kořene živého. Neb což věříme, naději k tomu máme jmieti, že toho dojdem; a tak naděje bude nás k tomu ponúkati, abychom stáli po tom, což věříme. A kdyby nebylo naděje, přišla by rozpač, a tak by se člověk ochabě, nedošel toho, což viera ukazuje, a zahynul by tú rozpačí. Protož každý, ktož má vieru, má mieti také i naději. Ale jakož i viera, takéž naděje jedna jest přieliš malá, a druhá veliká přieliš, v duchovních věcech i v tělesných.
V tělesných ti mají naději malú přieliš v boze, ješto mnie, by zahynuli, by se s pravdú obierali; ano lépe spravedlnému málo jmieti, nežli hřiešným sbožie veliké. A řeklž jest spasitel: „Najprv hledajte královstvie božieho a toto všechno bude vám přidáno,“ točíš potřeba tělesná. Ne ku přielišnosti, ale ku potřeběť miení; neb ktož po přielišnosti stojí, ten božieho královstvie nehledá. Protož nic se ten nediv tomu, ač přieliš mnoho měv neb žádav protiv zpósobu královstvie božieho, božím zpósobem a přepuštěním bude někdy mieti nedostatky. Ale ktož božieho královstva snažně hledá a s rozumem, jakož jest zpósobil buoh, vždyť jej omyslí potřebú jeho. Věrnýť jest, jenžť jest to slíbil, věrněť splní; nikakežť na něm nesejde, nesejde liť na nás. Ano David praví: „Byl sem mlazí, a již sem se sstaral; a neviděl sem spravedlného, by byl zóstaven, ani jeho plémě, by hledalo chleba.“ Plémě spravedlného jsú, ktož poznajíc koho spravedlného, i následují jeho v témž; jako ktož svého vlastnieho otce obyčejóv nenásleduje, řiekáme: „Nejsi syn svého otce.“ Protož spravedlní slovú spravedlných plémě; a ti mají mieti naději plnú, že jim buoh dá potřebu aneb sílu trpěti to, což chce, aby trpěli, a z toho měli odplatu věčnú. Ale těm, kteříž mají málo naděje v boze při tělesných věcech, přicházie strach a bázn za sbožie, že se bojie, by ho někudy neztratili; a z té bázni bude se jim zdáti, jako by buoh nebyl mocen. A když by chtěl buoh koho vystřieci
