jej jen dotud milují, donidž se jim dobře vede po jich vóli; a nemilují tak v protivenství, jako v prospěšenství; aneb ktož v dobrém bydle jeho zapomanú. Ten také málo miluje boha, ktož jej i svět chce milovati. Neb svatý Augustin praví: „Málo tě ten, milý hospodine, miluje, ktož s tebú co jiného miluje, jehož pro tě nemiluje.“
Přieliš pak boha milovati ižádný nemóž. Neb jakž najviec jej kto miluje, neřku zde na světě, ale i všichni svatí v nebesiech, ještě jest duostojen většieho milovánie. Leč bych chtěl řéci, by to bylo přielišné boha milovánie, kdyby kto zkazil se sám z dobré vóle přielišným utrpením. Ale toho jest on nepřikázal, protož ne z milosti pořádné, ale z nemúdrosti bylo by to. To také jest přielišná milost, ale lépe řku, nenie milost, ale nemúdrost, neb tú milostí ijeden svatý nikdy jest boha nemiloval, ješto dějí: boha slušie tak milovati, až by ijedné odplaty od něho nechtěl, ať nebude milost nájemná a otročie. Znám to, nemám pro žádnú jinú odplatu milovati jej, kteráž by on sám nebyl, chci li jej právě milovati. Ale miluji li jej, tehdy rád bych jej měl; a tak nemohu jeho milovati, nežádaje jeho mieti; a tak odplaty žádám, abych jej měl. I kakáť by to byla milost, kdyby mi kto řekl: Miluji tě, ale netbám na tě. A když mně, hubenému, nemóž se líbiti ta milost, kakž se pak má líbiti bohu, ktož by jej miloval a nežádal jeho jmieti?
Pravá miera boha milovati jest, nade vše jej milovati a bez miery, jakož se zpievá: Směj, což móžeš chváliti; takéž já řku: Směj, což móžeš milovati. A tak jeden viece, druhý méně má jej milovati, jakž koho buoh obdaruje. Neb ktož boha pozná lépe, ten větší žádostí jej miluje. Ale obecně každý najméň asa tak, ktož chce spasen býti, má boha milovati, aby proň smrtedlného hřiechu ostal, cizie vrátil, zdravie, sbožie i život raději ztratil, než by se jeho sluhú nenazýval a ničehož nadeň nemiloval, ani s ním v roveň, neřku světského, ale ani nebeského, ani samé svaté Mařie, ale vždy nade vše jej; a tak aby
