vstúpil, strýčenec vévoduov Fridricha jménem Jindřich, syn Jindřichuov, bratra Vladislavova králova, jenž s Paříže přibral se s učení nedávno. Byl šlechetný mládenec, kterýžto biskupem jsa, od Fridricha vejvody a Teobalda, syna Teobaldova někdejšieho, jenž čtvrtú čest s povolením Fridrichovým držal jest. Tehdy biskup Jindřich, příjmí Břetislav, k císaři, kdež po mnohých svářích a po mnohém hádaní císař v dobrotě zjednav, je domuov pustil.
Zatím pak stalo se jest, že větčí páni zemští nepřízen dávno v srdci znamenanú a počatú proti Fridrichovi majíce, jemu se rozličně protivili. A tak potom, zhyzdivše jeho rozličnými úkorami a protivenstvími, z země jsú je ven vypudili a Konráda moravského za kněze sobě volili. A tak s ním mnoho časuov byli, oblehli Prahu, až pak i obdrželi ji. Mezi tím císař poslal hercuka bavorského, jenž jest Konraduov přítel, do Prahy, a tak i Konrádovi i jiným Čechuom kázal před sebú býti u toho dvora, kterýž v Řezně byl. Ale oni odpověděli jsú, přijeti nechtějíce, ale však potom lepší radu vzavše, přijeli jsú, ale jediné toliko sami páni před císaře se brali. Tehdy císař jako muž múdrý, chtě je přestrašiti a múdře učiniti, kázal mnoho prken před se přinésti, jako by jim chtěl hlavy stínati. A oni uzřevše to, na své kolena padše, prosili sú milosti u císaře i prosili. A Fridricha vejvodu, svého pána, mile přijevše, s ním do Prahy jsou se zdvihli, za veliké štěstí to majíce, že pro to rozhněvání v císařuov hněv neupadli. Znamenajž, kterak múdrý císař smlúvu a zapřísežení těchto protivných lidí ukrotiv, tomuto zemi vrátiv, a onomu na Moravě dosti kázal míti. A tak jest je srovnal.
Téhož léta kostel strahovský jest toho měsíce máje skrze Albrechta salcburského druhé byl posvěcen, protože kuor byl vyzdvižen a větčí oltář hnut. Ten jistý Albrecht toho času, ješto rozdvojení bylo o papeži, kázaní císařovým stolice byl zbaven arcibiskupské. A tak jednak za XV. let jedno probošství mělnické držel, až potom opět skrze císaře k stolici byl navrácen a tu jest sčastně své dni dokonal.
O tom, kterak páni chtěli Fridricha zabiti, i o jiném
A tak léta Božieho M. CLXXXIII. Václav, syn starého Soběslava, a Oldřich, vlastní bratr, proti Fridrichovi pozdvihl boj. A tak sebrav množstvie zlosynuov nevěrných, oblehl Prahu, ale však nic nemohl mieti, nebo kněžna Alžběta, v městě jsúci, s lidem mnohým bráníše. Zatím Fridrich přítel v Němcích sebral vojsko, z nichžto vlastní přítel bieše vejvoda Lipolt rakúský jeho, i vytrhl do země. Ano již Albrecht, arcibiskup salcpurský, bratr Fridrichuo vlastní, k samé Praze s svými lidmi přijel byl. To když uzřiechu páni větčie z Čech, bojíce se moci císařovy, po mnohých potřebách odstúpili od onoho a Fridricha sobě opět za pána přijali. A tak tím činem Fridrich jako rytířství lid svuoj rozběhlý zase sebral.
Hněvaje se Fridrich, vejvoda český, proti Konrádovi moravskému léta Božieho M. CLXXXIIII. i pro starú nepřízen, ješto jeho z země chtěl ven vypuditi, i také proto, že chtěl od něho Moravu odchýliti, tak totiž že by od něho ji nechtěl držeti, z rukú císařových ji umyslil mieti. I hledav čas, když císař v dalekých vlastech za horami byl, bratra svého Přemysla s velikým vojskem poslal do Moravy, aby Moravu zahuobil a zkazil,
