protož v prvním houfu špičním postaven byl Ludvík, bratr císařuov, a Rortercuk z Rýna, muž slovutný, s Papienskými a s Kremonenskými, kteříž puovod toho boje byli. V druhém špicu stáli sú Fridrich, syn krále Kunrátóv, s svými, krásně jsa ozdoben, po něm vejvoda z Rotemburka s velikým počtem rytieřstva s markrabí farářským s Huguicem s Berúnskými, s Brixenskými a s Mantuanskými. Třetí pak místo držal jest slavný král český silné vojsko, maje výborného rytieřstva. Čtvrté vojsko a špic držal Jindřich, vejvoda rakúský, s jinými knížaty rakúskými. V pátém houfu neb špici byl jest sám císař s svými, kteréhožto vojska dlúhosti i širokosti nesnadně kto sezřieti mohl. Šesté místo držali všickni Bavořané a knížata těch vlastí všech. Nad nímžto Ota hrabě s svými bratry z Řezna, správci a hejtmanem byl. Sedmé místo všickni Němci z Lombardy s svým vojskem drželi sú. A také toto všecko vojsko a množstvie blízko k bráně mediolánské, jenž římská slove, beze všeho otporu přitrhlo jest. Takové množstvie ti měšťané vidúce, k boji vyjeti nesměli, jedno zdi a brány dobře osadivše, pilni jich byli. Protož císař u té jisté brány najvětšiemu vojsku položiti se rozkázal a jiným u jiných bran. Ale král český blíže nežli jiní od města stany své rozbiti kázal, chtě vyzvěděti, která by brána najsnáze mohla dobyta býti. Ludvík pak, bratr císařóv, u brány svatého Dionysia s svým vojskem posazen byl, kteráž jako najmdlejšie byla, protož k té snaženství, aby dobyta byla, přiložichu. A tak té noci k ní šturmovali, ale nic nedobyli. Potom ztekli sú na ně z města, tu hned kníže toto, mladostí se stkvěje, jako udatný rytieř potkal se jest s nimi s svým vojskem i vzešel jest mezi nimi boj přeukrutný, také že rytieřstvo silné viece s jeho nežli s oné strany padalo. Uznamenav to knieže, že by nemohl síle jich odolati, rychle dal znáti králi českému, neb najblíže od něho ležal, aby jemu ku pomoci proti nepřátelóm přispěl. Vladislav ihned znamenie vojenské svému vojsku dav a přistrojiv se, jak najrychlejie mohl, se všemi s svými na retunk táhl jest. Jehož vida Ludvík, že již táhne, snažnější k bojování byl. V tom pak tento král slavný, pln jsa mužnosti, s svým rytieřstvem obořil se udatně na Mediolánské a hned v tom prvním sjití kníže jich, kteréž korúhev držalo, svým kopím prohnal jest, až na tom místě zdechlo. Též rytieřstvo jeho mužně doráželi na nepřátely, padali sú pak s obú stran mnozí zranění a zbití na zemi a ta bitva trvala mezi nimi až právě do súmraku. Však potom vždy Mediolánčané, jsúce mnozí zjímáni a zbiti a nemohúce již déle snésti síly Čechóv ani jim kterak odolati, na město zase utekli sú. Král pak Vladislav, obdržev bitvu, mnohé své rytířstvo maje raněné, do stanóv svých vesele se vrátil. Také sešli sú v tom boji mladí rytieři, udatně bojujíce: Mikuš Ota, Švertek a Erhart, vnuk velikého hraběte, kteréžto biskup Daniel v tom klášteře blízko od města, jemuž Světlý Duol řiekají, pochoval. Tehdy Mediolánští, zemdleni jsúce z těch bran, z nichž dřieve vytiekali, nesměli se již vyskytnúti, ale kamením