Léta téhož Ota a Vratislav poznavše, že sú nešlechetně proti strýci a pánu svému Vladislavovi učinili, opovrhli sú přiezen onoho Kunráta a skrze přímluvu Jindřicha, biskupa moravského, milost sú u Vladislava obdrželi i krajiny jich sú jim navráceny, ale velmi zkažené.
Léta M. CXLV. Jindřich, biskup moravský, chtěl do Říma na pút jeti. Toť v tom ten Kunrát, markrabě moravský, jako by pokoj na mysli měl, žádal jest téhož arcibiskupa, aby mu milost u Vladislava vyprosil. Ale zlým úmyslem to činil vida, že se preč jeti strojil, a tak s tím zámyslem tajně o prvospiech sebrav sobě zlé tovaryšstvo, chtěl jej jieti nebo zabiti. On porozuměv tomu, některak utekl a skryl se pod jakým chrástem a bylo u velikú zimu. Jehožto když nenalezl ten Kunrát nešlechetný, pochvátal jest všecko, což tu našel, a některé čeledíny jeho zmordoval, duom také zapáliv, s tím se preč bral. Potom jeden sedlák náhodou našel jest toho biskupa v tom chrástu a dovezl jej do Litomyšle. Ta příhoda byla jest brzo Vladislavovi donesena, kterýž velmi želeje té křivdy, biskupovi kázal jej do Prahy přivézti a jemu pro potěšení sám proti němu s svými dvořany vyjel.
Léta ut supracizojazyčný text VI. tento jistý biskup požaloval své křivdy Vladislavovi. Po tom brzo s jeho pomocí a radou zdvihl se jest do Říma i žaloval toho Eugeniovi papeži, a zjednav sobě listy na něm, vrátil se jest do Prahy i rozkázal toho jistého Kunráta mocí papežovú zjevně všudy kléti. Kníže pak Vladislav, sebrav vojsko, opět vtrhl do krajiny Kunrátovy a zhubil ji ohněm, hrad také znojemský oblehl i dobyl ho a lidí mnoho na něm zbil a s tím zase domuov šťastně se vrátil. Zatím pak tento Kunrát, již na místo strápen jsa a jiné rady dáti sobě neuměje, i utekl se jest k Kunrádovi, králi římskému, a tak skrze jeho i jiných mnohých knížat přímluvú a prosbú snažnú u Vladislava milost obdržal a k svému panství velmi zkaženému zase přišel.
Léta etc. XLVII. k obraně kostela jeruzalémského jiezda byla jest proti králi babylonskému, protož mnozí páni, knížata i králové sjeli sú se tam, kdež i Vladislav s svým bratrem Jindřichem a s svým strýcem Spytihněvem i jiných množstvie šlechticóv a zemanóv českých, chtiece proti pohanóm bojovati, kříže sú na to vzali. Tehdy táhnúce tam Vladislav, bratra svého mladšieho Teobalda, muže múdrého a udatného, k zpravování země místo sebe ustavil jest, kterýžto Teobald lotry, lúpežníky a násilníky chudých lidí a kostelóv vyhledávaje rozličnými mukami hubil. A tak zemi sobě poručenú šťastně jest zpravoval. Toť v tom Soběslav, syn onoho knížete Soběslava, jsa jako běhúnem v Němcích, zvěděv, že strýc jeho tak daleko z země zajel, lahodnými slovy a sliby mnohé k sobě přitrhl, a přijev do Čech, jal se lákati, chtě býti knížetem. Jehož Teobald jav, přivezl do Prahy a u vězení až do příští bratrova vsaditi dal.
Léta MCXLVIII. onen římský král Kunrád a král franský Ludvík z té jiezdy z oněch vlastí vrátili sú se domóv. Vladislav také na té české všel jest v známost s králem řeckým, a odtud jeda, Spytihněva, strýce svého, dal jest u vězení pro nějakú věc neslušnú zeti svému. A tak zase do Prahy přijev, s
