sú v Čechách stanóv i jiných mnohých věcí, pravým cvalem preč sú utekli. Též jest i Oldřich učinil, obrátiv se v jinú stranu s bratrem svým Lipoltem, z Čech jest preč ujel. Nazajtří pak, když Bořivoj s svým lidem na nepřátely obořiti se chtěl, nižádného nenalezli sú protivníka. Ale kořist, od níž nepřátelé utekli, podlé své libosti mezi se rozchvátali sú a rozdělili. Toho času Bořivoj s svými bratranci s Svatoplukem a Otíkem, jenž tu byli přijeli, velmi dobře byl. Ale potom brzo veliký hadrunk mezi nimi povstal.
Léta tisícstého a třetieho Bořivoj a jeho vnuk Svatopluk, jenž toho času markrabí v Moravě bieše, k prosbě Spytihněva, syna Vladislavova, někdajšieho vejvody polského, s vojskem ku pomoci jeho táhli sú, kterýžto Spytihněv povstal byl proti Boleslavovi, bratru svému, jenž byl syn Jitčin, dcery Vratislava, někdy krále českého, jsa pravý vejvoda polský. I chtěl jest ho týž Spytihněv pod slibem nějakých peněz vejvodství polského zbaviti, pro kteréžto peníze válku sú mezi sebú pozdvihli. A když tato již přistrojivše se, v Hradci s vojskem bíchu, zvěděv to Boleslav, že oni proti němu táhnou, poslal jest k Bořivojovi, kniežeti českému, posly své, aby přátelstvie, jimiž jest jemu po Jitce výš psané příbuzen, pamětliv byl, prose, aby zámysla svého proti němu zanechal. A tak i k tomu dary peněžitými obdržal jest to na něm, že se domuov zase vrátil a Spytihněvovi proti němu nepomáhal. Ale že pak Bořivoj vnuku svému Svatoplukovi, jenž s ním na pomoc s vojskem svým jel, dielu v těch penězích od Boleslava vzatých nedal, protož hned od té chvíle vzal jest nenávist proti témuž Bořivojovi, strýci svému, Svatopluk, chtěje se toho pomstiti. Ó, zrádný hlade zlata, k čemu ty lidských srdcí nepřinutíš a které ty slušnosti a dobroty nezlámeš. Tehdy nemeškaje, poslal jest lestně a chytře Svatopluk své náhončí do Čech, aby mezi pány i také zemany a městy, kdež mohou, ruoznice zdělali a v tom, kteréž by mohli, pěknou řečí aby k Svatoplukovi přitrhli, že chce jich obránce býti. Jakož sú pak toho dovedli.
Léta M. a pátého, když již tak roztržky v Čechách byly, Svatopluk, shromáždiv vojsko, vtrhl jest do Čech. Tehdy mnozí, nechavše Bořivoje, přistúpili sú k Svatoplukovi, aby byl tak spěšně Bořivoj v tom se neopatřil, byl by o město pražské přišel. Ale že jest to předšel a strážemi pilně je osadil, Heřmanovi pak biskupu hrad vyšehradský na svém místě k držení poručil. A když Svatopluk s šesti houfy lidu zbrojného ku Praze přitrhl, nepočil jest ižádného, aby mu do města vjeti zbránil. Tehdy od té vsi, jenž slove Bubny, s oné strany Vltavy přeplavil se jest a přijel až právě k samým branám města i nalezl je zavřeny a lidem zbrojným dobře osazeny, kteříž se mu silně zprotivili a od bran jej odrazili. On vida, že jich nedobude, odjev odtud, položil se jest s vojskem mezi oběma městoma, totiž mezi Malú Stranú a Starým Městem na tom místě, kdež v sobotu trh býval. Potom vida, že nic získati ani obdržeti nemuože, pobyv tu málo, některý den obrátil se jest a táhl zase s svými do Moravy. Za tím Bořivoj, sebrav vojsko, oddal se po nich, honě je, a ač mnohem viece lidu měl nežli oni, však boje se v těch roztržkách zrady, umúdřiv sobě, nechtěl s nimi bitvy mieti, ale tak je z země vyprovodil.
