do Prahy se vrátil a od žákovstva i od lidu poctivě jest přijat.
Kterýžto málo v tom úřadě pobyv, hned duchem pyšným nadut jsa, pravil, že by tak dobře jemu náleželo jako i předku jeho Severovi oboje biskupstvie, totiž české i moravské, spolu držeti. A tak i po rodu chtěje k tomu právo mieti, stál jest o ně a toho biskupa, kterýž je držal, cizozemcem a nehodným nazieval. A vida, že toho dovésti nemóž podlé své vuole, neb Vratislav Jana, biskupa moravského, velmi miloval a na ruku mu byl, i přijel jest jednoho času k témuž biskupu do Moravy lstívě, a jsa u něho v domu, rozličně jej hanlivými slovy i bitím trápil a potom mocí odtud vystrčil a v biskupství se uvázal. To když kníže Vratislav uslyšal, želel toho velmi, a vzav Jana biskupa k sobě na svuoj dvuor, obránce jeho milostivý byl. A v tom hned poslal posly své ku papežovi, přikázav jim, aby zjevně žalovali na Jaromíra o bezpráví, kteréž učinil Janovi biskupu. Poslové ti, když již cestu činili, od sluh Jaromírových návodem jeho sú zhoněni a upráni i mrzce zohaveni tak, že sú se zase vrátiti musili. Potom podruhé jiní bezpečnějie od Vratislava vypraveni sú, a přijevše do Říma, všecku tu věc pořádně, jakž v pravdě se stala, papežovi oznámili sú, prosiece na místě pána svého, aby k tomu ráčil přizřieti a to opatřiti. Papež, uslyšav takovú neslušnost, kardinála jednoho jménem Rudolfa hned do Čech poslal, aby vyslyše tu při, vinného podlé práv trestal. Kterýžto do Prahy přijel, poctivě jest přijat a hned Erharta biskupa, jenž toho času v Moravě byl, k sobě jest obeslal. Ale on kroku uloženému, jsa obeslán, státi nechtěl. Pro kteréžto nestánie a svévolnost jeho kardinál Jaromíra biskupství zbavil a služby v zemi zapověděl. To uzřevše preláti znamenitější i jiné kněžstvo české, zbúřili sú se a přišli před toho kardinála, dávajíc mu věděti, nevrátí li Jaromírovi zase biskupstvie, že všickni, opúštíce lid a fary své, chtí se s ním preč zdvihnúti. Měli sú jistě velikú svobodu ve zlém pod ním, a protož o něho stáli zmužile, neb jich netrestal. To kardinál uslyšav, srozuměl, že by bez rozbroje a pohoršenie lidu nebylo, protož potřebú jsa přinucen, Jaromírovi biskupstvie navrátiti musil. Však přitom oběma těm biskupóm přísně rozkázal, aby ona v roce na určený den před papežem o tuž při se postavila, a s tím preč odjel. Když sú pak u dvora papežova v Římě oba dva stála, vyslyšal jest je s obú stran povlovně papež, a uznav jistotně vinného býti Erharta, biskupství zbaviti ho umínil. Ale potom k přímluvě snažné jedné hrabinky, jenž byla dcera Bonifácia, jménem Metilda, papež se naklonil a při biskupství ho nechal. Neb ta jistá Metilda byla jest mocná a bohatá kněžna, mnohé země pod sebú mající a z krve i z pokolení vejvod českých pošlá, kteráž na ten čas v Římě byla, o nížto pověst slavná od kronikářóv se vypisuje. Ta od Radikosanu, senenského města, diel veliký země okolní až k Ceperanu církvi římské dala a mimo jiné kostel svatého Petra zbohatila, protož ona milost Erhartovi obdržela u papeže. A tak on potom oba dva biskupy domuo pokojně pustil, a aby každý na svém biskupství dosti měl, přikázal.
