A tak nesčekav veliké síly lidí svých ani také do Miloty, z kterého zlého dómysla maje, na bojové příhody se uloživ, doufání maje obdrženie vítězství, bojovati směle umyslil. Takž pak když se v boj sejdú s obú stranú, počeli bojovati chutně. Tehdy ihned tento nešlechetný zrádce Milota, zapomenuov dobrodiní králova, s svými preč jest odstúpil. Stalo se pak veliké bití a přetěžké, ano nekteří Čechové padají na zemi a druzí běží od svého krále. Tehdy tu král byl poražen a v tom boji den svatého Rufa zabit, jehož smrti říský král velmi želel. A tak pak král do Prahy přivezen a na Pražském hradě poctivě pochován. Na jehožto miesto Václav vstúpil, pět let jediné maje děťátko mladé, v jehožto poručenstvie markrabě bramburský se uvázal, jakž otec jeho byl zjednal.
Toho léta Jan biskup umřel jest, na jehožto místo Tomáš, biskup XXV, vstúpil jest. Tento Otakar klášter svaté Koruny založil a jej ctně nadal. Těch časuov bylo velmi zlé zpravování, neb mnozí Sasicové a jiní Němci, vtrhajíc do země, Čechy tak smutně a hrozně mútichu, že mnozí, od domuov zaběhše, v lese bydleli. Protož dědin neorali, hlad v zemi byl veliký, tak od těch Němcuov země ukrutností zhubena velmi byla i kostelové také zkaženi. Tak dlúho to trvalo, až páni s markrabí bramburským, vzevše radu, Dobešovi biskupovi opravu zemskú jsú poručili. A tak Sasicové a Německové ti jistí z země byli jsú vypuzeni a lidé od jich strachu zproštěni byli. Téhož léta, jako kronika bramburská svědčí, Ota, řečený Šíp, syn Januov, vytrhl proti Majtburským, mezi Urozem a mezi Majtburskem boj maje, jat jest. Jehož Jan a Konrád, bratři jeho, pomstiti chtiec, přijemše k sobě Albrechta, vejvodu z Bruncvíka, všickni Majtburského poplenili jsú kostel a ty hrady Hilmodldsberk a Obvifolde obdrželi jsú. Zatím pak Ota, druhý syn Otuov, v tvář krásný, Jitku, dceru hrabinky z Hejmemburka, pojal jest i měl s ní tři dcery: jednu Boženu, kterúžto vejvoda polský pojal, a Jitku, kterúž saský pojal vejvoda, a Kunhutu, jenž v čistotě do smrti byla.
Ten jistý Ota s bratrem svým Otú byl jest spolu, ale Albrecht, bratr jich, byl svuoj diel vzal. Potom Ota tento, bratr Oty druhého, dceru Rudolfovu pojal, říského krále, jenž když umřela jemu, v templářský zákon se oblékl, v němž chvíli pobyv, potom v Levíně zákon přijal i byl v něm do své smrti. Tehdy tento Ota Dlúhý sám díl tu všecku zemi měl, a dlúhé časy živ jsa, mnoho zemí dobyl a mnoho bojuo měl s Pomořany a s Slovany, je pod se podbiv s svými strýci, s Šípem, Otú a Konrádem i s Čechy. Také ve všech věcech múdře a udatně sobě čině, za jeho časuov pokoj jest byl i byla jest země všeho dobrého plná. Ten když jest umřel, v olomúcském klášteře jest pochován, jednoho syna a dědice po sobě ostaviv Heřmana, nebo jim jiní z mládí zemřeli byli. Albrecht pak, Oty Dlúhého, pojal sobě dceru krále skotského, s nížto dva syny měl, kteříž za jeho zdraví oba umřeli. Měl také s ní dvě dcery, z nichžto jednu Jindřichovi majtopolskému dal jest a druhú vejvodě z Lavemberka. Ten jistý po smrti bratra svého mnoho dobrého jest učinil, neb jest jistý klášter, ješto Celi portacizojazyčný text slove, založil jest a nadal. Učinil také klášter panenský u Manseku a jej bohatě nadal, v Soldině kanovnitství učinil. A tak pak po smrti ženy své byv živ jakožto mnich, šťastně jest umřel a v Levíně pochován. A potom do Cely portycizojazyčný text přinesen, jehož všecko jmění na Heřmana spadlo, na syna Oty Dlúhého.
Léta Božího M. CCLXXIX. Jindřich, vejvoda slezský, po smrti Otakarově Klatsko až do svého života měl jest, neb jsou se sobě zapsali. Umřel li by byl bez synuov Jindřich, všecko jeho vejvodství
