vejvodství k zemi věčně mělo se dostati. Pakli král ale, Klatsko on do života měl mieti.
Zatiem markrabě bramburský, zprávce země i královce mladého, královnu Kunhutu s jejím synem Václavem s Hradu pražského, v noci vzev, na Bezdězi kázal vézti, Čechy všecky odlúčiv od nich, i dal Sasice jim za čeledíny i kázal jich snažně stříci, aby nikam bez odpuštění purkrabova nechodili a ztravu malú měli po německu. Zemané často napomínali a prosili, aby jim královú s jejím synem vrátil, aby je poctivěji zchovali, a on slibě nikdy toho učiniti nechtěl. Zatiem pak králová, uhlédavši svuoj čas, s odpuštěním purkrabovým, nechavši syna na hradě, do Prahy se jest brala k Anežce, dceři králově někdejšího, kterážto u svatého Františka v klášteře byla. Odtavad pak početl se do Moravy, po navštívení hrobu Otakarova k Mikulášovi, vejvodě opavskému, synu královu, jinú cestú zdvihla se jest.
Léta Božího M. CCLXXXI. Ota, bramburský markrabě, poručník královce mladého, poslal své sluhy do Prahy, Pražský kostel, do kteréhož páni i jiní své zboží jsú byli vznesli u války, v zátřišti dveře vybiti kázal a odtud preč odvezl. To když se tak stalo, přestal jest lúpež. V tom jistém sněmu s povolením všech zemanuov Tobiášovi, biskupu pražskému, a Teobaldovi, súdnému zemskému, zpravování země jsú poručili, kteřížto jako muži múdří všecky zlé syny z země vypleli a pokoj učinili. Tak pak lidé teprv orati a svých potřeb po cestách počeli jsú dělati. Jeda z země, markrabě ten jistý slib Tobiášovi a jiným zemanóm na určený čas již ukrátiti královce učinil jest, kteréhožto když ten čas přišel, nic jest neučinil, ale dlúhý čas potom ještě jej v své moci měl a nebo držal.
Léta Božího M. CCLXXXII. pro ty války a pro to ukrutenství, ješto Němci činili v zemi, dědina mnohé časy nebyla orána pro ty rozličné nehody, kteréž se dály, hlad a drahota veliká velmi jest byla, tak že mnohé mateři, milosti té mařeřské zapomenuvše, dietě své jsú zbily a jedly. A tak potom mor velmi veliký byl jest.
Léta Božieho MCCLXXXIII. toho měsíce ledna duha velmi krásná, všecko město pražské obklíčivši, zjevila se. Tehdy řekli někteří, že šťastné znamení jest, neb jakož duha búři stavuje, takéž Buoh všemohúcí, jenž jest obránce země české, svú milostí tyto nehody staviti ráčí. Opět jiné znamenie: toho měsíce zjevila se jest hvězda velmi světlá, na jednom rohu měsíce jako stojéci, svítila velmi. Skrze to múdří rozuměli jsú příští knížete svého Václava, jehož držel markrabě bramburský, kteréž se jest naplnilo to. Neb ihned toho měsíce kníže jest přijelo, jehožto páni rytíři, žákovstvo i lid obecný všecko města pražského mile jsú přijali u veliké lásce, vstřiec jemu vyšedše s svým biskupem. To jisté kníže Václav, kterakžkoli mladých let byl, však mysli velmi byl mužné, Boha se bál a kněží své v čest měl. Ale tento Ota, co jest učinil, nemá to zamlženo býti, nebo co jeho prosili páni a biskup velmi snažně, a on vždy sliboval a nikdy učiniti nechtěl, až právě dotud, jeliž pět a třidceti tisíc hřiven stříbra jemu dali a markrabství bramburské s některými hrady věčně. Takž pak, když to kníže do země se vrátilo, z takového smutku a z takové zádavy všickni lidé oddechli, vesele se radujíce. V tom času bez knížete pán jeden z pokolení Vítkovic nebo z Rožmberka královi milost a mateř miloval jest, kterýž také pojal ji byl i měl s ní syna jménem Záviše, kterýž křížovníkem svatomarským, mistrem byl potom toho zákona. Tak velmi a tak múdře ta králová syna svého obešla, že toho pána nad jiné pány zprávci neb hajtmana vší země české učinil byl, a tak jeho
