[8]číslo strany tiskupřívlastek se spojuje se svým podstatným jménem bezprostředně, kdežto doplněk ku podmětu, po případě ku předmětu nebo ke jménu neb zájmenu v určení příslovečném se připojuje prostřednictvím slovesa. Na př. bosý_chlapec a chlapec_chodí_bos; – vzácného_člověka a ctnost člověka_činí vzácného.
Poznam. 1. Otázkami těmito nalézáme většinou bezpečně a určitě, jakého druhu který člen věty jest. Ale někdy může bývati a bývá přece výklad rozdílný, – a příčina toho je vrozdílném pojímání t. j. v tom, že témuž výrazu rozdílně rozumíme a rozdílný význam přikládáme. O případech lakových je řeč doleji na několika místech (na př. v § 42 pozn. a j.).
2. Týž výraz může míti v rozličných větách význam rozličný a býti členem druhů rozličných. Na př. ve větách
a) „dávají na školu novou střechu“,
b) „sbírají se příspěvky na školu“,
c) „pamatujeme na školu“,
d) „peníze na školu sešly se z dobrovolných příspěvkův“.
e) „tyto peníze jsou na školu“
je všude výraz týž „na školu“; ve větě a) je příslovečným určením místa (dávají novou střechu kam?), v b) je příslovečným určením příčinnosti (účelu, sbírají se příspěvky nač? = k jakému účelu?), v c) předmětem (pamatujeme na co? = co?), v d) přívlastkem (jaké peníze sešly se?), v e) doplňkem (nač jsou = jaké jsou tyto peníze?).
14. Rozeznáváme:
a) věty jednoduché, na př.: chudoba cti netratí; křivý svědek nebude živ do roka; a
b) souvětí neb složeniny větné (n. věty složené), na př.: lékař léčí, Bůh uzdravuje; kdo křivé svědčí, nebude živ do roka; co nás mrzí, to se nás drží; a co jest milo nám, to nechce k nám; přijde čas, že se zeptá zima, cos dělal v létě.
15. Dále rozeznáváme věty hlavní a věty vedlejší.
a) Věta hlavní nebo samostatná jest, která sama o sobě smysl plný vyjadřuje (nebo vyjadřovati může).
b) Věta vedlejší jest, která nedává o sobě smyslu plného a zastupuje některý člen vět jiných; na př. „kdo křivě svědčí, nebude živ do roka“ (věta „kdo křivě svědčí“ nedává smyslu plného a zastupuje podmět věty „nebude živ do roka“).
Věta vedlejší slove proto též věta podřízená; naproti ní jest věta řídící ta, k níž ona jako člen přináleží. V příkladě právě uvedeném jest tedy věta řídící „nebude živ do roka".
![[8]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00016.jpg){kind=link}