vejdieše Ptolomeus do kterého města, vždy postavieše stráže BiblG. 1. Mach. 11, 3; když Josef snímáše tělo, Maria stáše čakajúci Ans. 9; ktož koli jemu v tvář vezřieše, inhed užasnieše ML. 91ᵃ atp. Výrazy tyto přispívají k tomu, abv syntaktický význam imperfekta – buď význam trvací nebo opakovaný – více vynikl; imperfektum není však na nich závislé, nýbrž na odstínu děje, který chce stilista vyjádřiti.
Někdy bývá aorist, kde by mělo býti po právu imperfektum. Aorist vyslovuje děj jako minulý a při tom nic více; imperfektum naproti tomu jako minulý, ale při tom trvací nebo opětovaný. Volba mezi oběma časy byla závislá na subjektivním pojetí stilistově, na tom, chtěl-li vyjádřiti děj jako v minulosti trvací nebo opětovaný či jen jako minulý; v prvém případě volil imperfektum, v druhém aorist.
Tak dostal se aorist do těchto případů: když sv. Alexie s jeho chotí na pokoj vedú, počě sv. Alexius mluviti Pass. 325 (mohlo by býti vediechu m. vedú); král nesmě Čechóv u potřěbu přivinúti DalC. 102 (mohlo by býti nesmějieše); múdřější toho učiniti nedachu t. 47 (nedadiechu DalJ. 102); Boleslav káza zemanóm u Boleslavi město zdíti, o to sě zeměné jěchu raditi, po řěčníku kněziu odpověděchu, toho učiniti nerodichu DalC. 31 (nerodiechu rkpis. Ff.). –Ve shora uvedeném příkladě z Hrad. 120ᵃ: třie králi … když přijědiechu, všichni zajedno klekniechu, děťátko bohem nazvachu a své jemu dary vzdachu jsou dvě imperfekta a dva aoristy; mohla by tu býti veskrze buď imperfekta nebo aoristy. – V jiném příkladě z Hrad. 125ᵇ se vypravuje, že švec prohrál dva groše; o prvním groši se tu praví: švec provrže ten kroš, aor., o druhém pak: (švec) ten kroš provržieše, impf.; aorist provrže vyslovuje jen, že švec groš prohrál a nic více; impf. provržieše pak, že prohrál švec několika (osmi) vrhy; kdyby byl vypravěč nechtěl tuto okolnost vyjádřiti, byl by mohl říci také po druhé provrže, jako praví dále: osm vrhóv vešdv pospolu ztrati (aor.) švec.
Skutečné odchylky od pravidla o užívání imperfekta vznikají v době pozdější, kdy aorist a imperfektum hynou; o tom viz Hist. Ml. III, 2², 62 sl. V době té říkalo se způsobem starším voláše (impf.), vola (aor.), novějším pak volal (jest). Odtud zdálo se, že voláše = vola, a kladlo se vůbec imperfektum m. aoristu. Na př.:
Řekuov množstvie jemu na pomoc přihnavše na krále Laumedonta sě obořiechu Troj. 63 (m. obořichu); jehož (Troilovu) udatnost … pochváléchu ti, kteříž při tom stáchu t. 107 (m. pochválichu); jakžkoli Žibřid na koni osedíše, však jej Štilfrid hluboce zabodíše Štilfr. Výb. 2, 50 (m. osede n. osěde a zabode); (Štilfrid) velikú prudkostí Adriana promrštíše t. 47 (m. promršti). – Ve Vít. 36ᵃ čte se: tu sě jich každý (apoštol) přibra, božie moc jě divně sebra, a za to je v mladší variantě
