2. Při číslovkách sto a tisúc míval v jazyku starším a má v jazyku novém přívlastek (mimo attrakci) vazbu náležitou. Pravíme na př.: dobré sto mil, gen. dobrého sta mil…, plný tisíc zlatých, gen. plného tisíce zlatých atd.
Tak bývalo i v jazyku starém. Někdy při náležité vazbě přívlastkové bývá číslovka neskloněna; na př.: od každého sto kop VšehJ. 401.
Vedle toho pravíme attrakcí: dobrých sto mil, těch sto zlatých atp.; přívlastek je přitažen k předmětu počítanému mil, ten je v plur. gen. a odtud je také dobrých m. dobrého. Číslovka sama, sto, je tu neskloňována.
Někdy číslovka při attrakci mívá pád náležitý; na pr.: z těch sta kop grošuov KolČČ. 212ᵃ (1561).
3. Při číslovkách pět atd. míval původně přívlastek také tvar náležitý. Číslovky tyto jsou svým původem substantiva fem. a mívala tedy při sobě přívlastek fem.: nom. všě pět smyslóv, instr. všú pěťú smyslóv atp. Na př.:
sing. akk. vol všicknu deset (t. duší) totam decadem Hod. 88ᵃ, veď třetí devět svědkóv Rožmb. 134, tu pět (t. grošův) provrhu Hrad. 125ᵇ; sing. instr. mój rod pěťiú pramenóv bude kvísti DalC. 6; těch jedenáct cisiec zlatých dáno rotám na tu pět a třidceti cisícóv list. slez. z r. 1458, Perw. Otčet 59.
Ale později pronikla attrakce, přívlastek přestává shodovati se s číslovkou a váže se s předmětem počítaným; na př: nom všech pět hřiven, gen. všech pěti hřiven, dat. všem pěti hřivnám atd. Us. nč.
V jazyku starším býval způsob attrakce někdy odlišný; na př.: těmi desieti peněz Alb. 77ᵇ, t. j. přívlastek je sice v instr., ale v plur., attrakcí ke jménu počítanému, to pak samo je v tvaru náležitém; všichni pět smyslóv t. 17ᵇ, t. j. přívlastek je sice v nom., ale v plur., attrakcí k předmětu počítanému; když všichni pěti smyslové jsú… Kruml. 141ᵃ, t. j. přívlastek je sice v nom., ale v plur., attrakcí k předmětu počítanému a ten pak je rovněž v nom. m. v gen.
245. e) Jak se shoduje číslovka s přísudkem.
1. Když jsou předměty počítané jeden až čtyři, mluví se o nich větou s podmětem a přísudek se shoduje s podmětem. Na př.: nč. jeden bojovník jest raněn, – dva, tři, čtyři bojovníci jsou raněni atp.
Tak bývalo pravidlem i v jazyku starém.
Zřídka se užívalo věty bezpodměté, v níž byl přísudek v sing.; na př.: za obyčej se vracovalo od každé kopy čtyři groše VšehK. 264ᵃ.
2. Když se mluví o předmětech počítaných pěti atd., mluví se o nich v jazyku starším zpravidla větou s podmětem a přísudek je v plur.; na př.: jakž sě pět smyslóv roztirhají Alb. 28ᵇ; když šest dní pominuchu AlxV. 2190. Jiné doklady v. v § 147 č. 11 a).
