poněvadž dobryj = dobrъ jь. To se vidí ještě ve slovanštině historické, kdež jest na př. stsl. mądrъ člověkъ = σοφὸς ἄνϑρωπος, a mądryj t. j. mądrъ-jь člověkъ = ὁ σοφὸς ἄνϑρωπος. V kodexu Supraselském čte se: ubogъ něky glagolaaše (tvar jmenný), a dále potom: dastь kljuse uboguumu (tvar složený), t. j. tvarem jmenným uvodí se předmět dotud neznámý, tvarem pak složeným ten předmět, o kterém byla předtím zmínka a který jest již znám, tedy jako ř. πτωχός τις a ὁ πτωχός, jako něm. ein armer a der arme; podobně v jiném příkladě téhož kodexu: nosęšte oslabena žilami (tvar jmenný), a dále potom: na ňemže oslabeny ležaše (tvar složený). Srov. Mikl. IV, 132–134 a 144. Úhrnem: adjektivním tvarem jmenným byl předmět podle jisté vlastnosti své prostě poznamenán a byla ta vlastnost při něm vytčena, – naproti tomu adjektivním tvarem složeným vytýkal se sám předmět, který příslušnou vlastnost měl.
Tím ovšem vysloven jest jenom základ pravidla bývalého, pokud se nám dává poznati jednak z rozdílu tvarového dobrъ a dobrъ-jь, jednak ze souhlasných s tím starých dokladů. Do podrobna pravidla toho vystopovati nelze a spokojíme se tedy s poznáním, že pravidlo bylo a že mělo své důvody.
1. Ve slovanštině historické z pravidla bývalého ledacos zůstává, ale mnoho se tu během času mění a vyvinuje lokálně rozdílného, v tom jazyce tak, v onom onak. Jaké pravidlo se kde vyvíjí, vyplývá z příslušných památek a dokladův.
2. V češtině staré zastihujeme v té příčině jistou pravidelnost, v níž jest mnoho shodného se starou slovanštinou ostatní; během času dějí se změny, zejména tím směrem se nesoucí, že tvary jmenné nahrazují se složenými, že tvarů jmenných ubývá a složených přibývá.
Pravidlo staročeské chceme zde popsati a spolu chceme naznačiti změny, které se v něm udály postupem do doby nové.
Pravidlo není stejné u všech adjektiv a příslušných adjektivalií, nýbrž jsou v něm některé rozdíly podle rozdílného druhu těchto jmen. Podle týchže rozdílů dlužno jesl roztříditi i pozorování a výklady následující, a pojednáme tedy o syntaktické oprávněnosti a platnosti tvarů jmenných a složených
1. u číslovek druhových desater, desaterý;
2. u číslovek řadových desát, desátý;
3. u participií -lъ, -mъ-, nъ, -tъ;
4. u participií nesa, nes;
5. u adjektiv vlastních.
176. 1. Pravidlo o číslovkách druhových desater atp.
1. Číslovky druhové -erъ mívají v jazyku starším sklonění jmenné v sing. ve všech pádech (pro vok. není přikladu), – v du. jich není, –
