Ale od bývalé pravidelnosti ustupuje se časem víc a víc a vyskytují se odchylky, ukázány na onom příkladě vzorném ze ŽWittb., tyto: koleně moji nemocně jsú; koleně moji nemocna jsú; koleně má nemocna jsú; kolena má nemocna jsú atpod. Na př.:
jméno v du., přívlastek v plur. neb opačně: rucě mojě ŽKlem. 130ᵇ; položím oči mojě Pror. Jer. 24, 6; viečce našě t. Jer. 9,18; tva dva proradcě AlxBM. 1, 1; v očí našich Koř. Mat. 21, 42; že tě z rukú lapkových zprostil GestKl. 271 (z rukú lapkovú GestaMus. 116ᵇ); rukau svých Br. Isa. 25, 11; v očí vašich Ben. Jg.; v uší mých Koř. Luk. 1, 44; –
jméno i přívlastek v plur.: kolena má ŽKap. 108,24; dráti svojě lícě AnsW. 2ᵃ; otevři lokty své Hug. 351; vzal jej na lokty své EvOl. 308ᵇ; nohy mé ŽWittb. 55, 13; obinuv své nohy DalC. 5; nedada svých nóh umývati Hrad. 77ᵇ; k jeho svatým nohám padl Pass. 352; rty našě ŽWittb. 11, 3; rtóv tvých t. 16, 4; orlicě rozpíná křídla svá ŽKlem. Deut. 11; ta jmějéše zlatá křídla AlxV. 1250; –
podmět v du., přísudek v plur.: oči jeho zřie ŽKlem. 6ᵃ; vzveselé sě rty má ŽWittb. 70,23; tě líčci, ješto ktviechu Kat. v. 130; oba… k tomu žaláři sě brachu t. 142; vypusťte oči naši slzy Pror. 59ᵃ; slunce a měsiec zatmila sú sě Ol. Joel. 3, 24; nábožnie uši tvoji slyšeti mohú HusE. 1,256; – předmět táhnoucí se k du. vyjádřen plur.: jejie dva syny vecěsta: Neostávaj nás, matko Pass. 140; stvořil pán buoh Adama a Evu, dal jim přikázanie HusE. 2, 429; –
doplněk táhnoucí se k du. vyjádřen plur.: vy oba falešníky sta, svuodcě Pass. 298; oči naši viděly sú ŽKlem. 24ᵇ; rucě jeho učinily sú t. 94, 5; nebo jsta oči moji viděly vši radost Vít. 23ᵇ; pleci moji by sě zetřěly Alb. 53ᵃ; proč jsta mne hledali? Hrad. 72ᵃ. Atpod.
2. O tom, jak duál v češtině historické klesá, poučují nás doklady starých památek, výklady theoretiků a stav nynější.
Ve století XIV pravidlo o duále celkem se drží, ale vyskytují se již odchylky, v některých textech ojedinělé, v jiných hojnější. V Rožmb. je odchylek málo. V DalC. jsou již hojnější; na př.: Božej a Mutyně v zemi za starosty ostasta 56; ona (dva synové) to zvěděsta, že jich otec velmi nemóže 70; Svatopluk povědě (bratrovi): …když nás zlý lid smie vaditi, dámy jim toho zlým užiti 53. Atpod.
Ve spisích Husových je celkem stav takový jako ve století XIV. Duál prostý bývá u jmen údů tělesných, u jmen jiných pak je za něj plurál. Ve spojení s číslovkami dva, oba mají jména du. pravidlem. V přísudku bývá du. nejen tehdy, když je podmět vyjádřen tvarem duálovým, nýbrž i tehdy, když je vyjádřen dvěma členy se spojkou a (otec a syn).
