bohu mnoho dlužni, že by zle naše věc byla, kdyby on nám neodpustil. A jistě, jakžť jest i sám Kristus řekl, neodpustíť nám, když my neodpustíme; jakožť jest v jiném čtení ku podobenství toho pověděl pověst, že jeden byl svému pánu mnoho dlužen; a když jej pán kázal jieti pro ten dluh, prosil pána, řka: „É, pohověj mi, všeť rád zaplaci.“ A pán slitovav se nad ním, vše jemu odpustil. A on pak uzřev jednoho svého tovařiše, ješto jemu byl také dlužen, ale velím méně, nežli on svému pánu, počal jeho přieliš nuziti pro ten dluh; a když ho prosil takéž, jako j’ on byl prosil za svój dluh pána svého, nic se nad ním neslitoval; až to i dojide pána jeho. A pán pozova ho před se, i die jemu: „Zlý sluho, veškenť sem dluh odpustil, žes mne prosil; zdalis ty nejměl téhož svému tovařiši učiniti?“ I kázal jej pán dáti u vězenie katóm, až by i poslední ort zaplatil. A protož odpúštějme, coť se nám děje křivdy, jakož chcem, aby nám bylo odpuštěno.
Šestá j’ prosba „a neuvoď nás u pokušenie“ a sedmá „ale zbav ny ode zlého.“ Praví svatý Jakub: že buoh nenie zlých pokusitel; ale každý má pokušenie od své žádosti, jíž se táhne od boha, točíš aneb žádaním kochánie v světských liboštiech, aneb v hněvu a ukrutnosti své mysli. Protož tak mi se zdá, že by tehdy nás buoh uvedl u pokušenie, když by dada prospěch v sboží světském, ve cti, v zdraví, v síle, v kráse, neb v čemž kolivěk takovém; aneb i v duchovniem dobrém, v rozumu hlubokém, v pokoře, v utrpení, v náboženství, neb v čemž koli; aneb když by přepustil na člověka protivenstvie která, odejma jemu ty libé věci, i zóstavil jej bez vláštie pomoci. A protož znajíc své hubenstvie, ež bychom bez něho inhed padli v hřiech, prositi máme, aby nás neuvodil u pokušenie, točíš: „Nebeský otče, nedávaj nám toho prospěšenstvie, ani na ny přepúštěj toho protivenstvie, kdež by nás chtěl bez své pomoci zóstaviti; ale zbav ny ode zlého hřiechu, vyprostě a vyveda nás z nesnadného rozbroje, leč u protivenství, leč u prospěšenství tohoto světa, ať bychom zlým hřiechem nedošli ztracenie zlého.“ Aneb
