abychom vždy popláceli pokáním svatým. Veď buohť jest tak spravedlný jako i milosrdný; ktožť žádá nepodobného protiv jeho spravedlnosti, nemni, byť ho chtěl v tom uslyšeti. Nenieť podobné, mohúc a majíc čím poplatiti i prositi všemu odpuštěnie, a ničehož nepoplatiti. A to j’ také velmě nepodobné, když kto tiem úmyslem hřeší, řka: „Buohť jest milostivý, odpustíť mi;“ neb jako by se ten posmieval bohu. A protož toho hřiecha ne tak snadně buoh odpustí, jako když se kto bez rozmysla dopustí čeho. A protož nenie třeba hřešiti na boží milost; neb i pilně se střehúc hřiechov, však se jich pro naši nestatečnost neustřežem. A také, plaťme pokáním i skutky dobrými dluhy, jakž mohúc, ještě všeho nezaplatíme; vždy ještě nemálo ostanem, pro něž nám jest třeba snažně prositi, řkúc: „Odpusť nám naše dluhy.“ A tak ne ten dluh mieniec, ješto jsme dlužni jej milovati; ale mieniec dluhy obmeškánie a za viny naše, jichž sme se dopustili. Neb donidž jsme na tomto světě, ve mnohých věcech pochybujem, tak že, jakož svatý Jan die, diemy li, bychom hřiecha nejměli, sami sebú klamáme a pravdy v nás nenie; neb když se koli odvrátíme svú žádostí od většieho dobrého k menšiemu, od stvořitele k stvoření, inhed sme v hřiech upadli, méně neb viece, podlé žádosti našie. A jednú li ty věci nás podržie od boha dobrú chvíli, ať neřku, zavedú protiv bohu, ješto by obakž nebyly, kdyby nebyly zpósobem božím, avšak protiv jeho zpósobu, chtiec v nich mieti libost, zacházieme; pro něž sme ovšem viece dlužni bohu, než stačiti móžem. Ale v tom jest ukázal svú velikú dobrotu nebeský otec, že j’ nám kázal sebe prositi za to, aby nám odpustil dluhy, jichž množstvie nemóžem zaplatiti; nekázalť by prositi, kdyť by nechtěl odpustiti.
Ale však, že všudy s jeho milosrdenstvím také jde pravda, to j’ ukázal, když jest přičinil k té prosbě páté, abychom to měli vždy na paměti: „Jako my odpúštieme svým dlužníkóm.“ Neb tudiež ve čtení svatého Matěje praví: „Nebudete li vy
