hřiechóv a neučiněnie dosti za ně! I vědě již, co učini, vzdávaje chválu a dieku mému bohu, že j’ mě vystřiehl milostivě, nedám své duši zahynúti, ale dám tento krátký čas za onen věčný; nechci se kochati zde v nestatečnosti, abych pevné radosti došel; chci státi po tom, zdali bych se některých poškvrn vystřieci mohl pomocí boží a dopustilých uchovati, abych den své smrti, jehož nezbudu nikakež, ne trýzn a pekelných múk hoře, ale věčný a veselý pokoj nalezl. Ó, svatý a milosrdný spasiteli, nepoddávaj mě tak hořké smrti. Ó, kak sem do té doby velmě byl nemúdr, ež sem se netbal připravovati k smrti, abych zbyl ukrutného hoře v čistci, a má dušě, vyjdúc z těla, aby neblúdiec, a zbudúc posměchóv diábelských, upřiemo šla k bohu svému, jenž ji jest na to stvořil, aby jej poznala, poznajíc, věčnú milostí milovala, a milujíc, věčně s ním blažena byla. Děkujiť, mój hospodine, děkujiť ovšem, žes mě tak milostivě vystřiehl škuody, ač i cizí ztrátú, a vdechls u mé srdce svú spasitedlnú radu, řka: „Mój synu, pamatuj toto vždy v svém srdci, a donidžs mlád, zdráv, silen, polepš svého života; a když již přídeš k času smrti, a nebudeš sobě moci již ničímž spomoci, tu se pak máš jen milosrdenství božiemu poručiti, a žádati, ať své umučenie, své svaté krve prolitie, svú smrt silnú, jež móž každú smrt přemoci, a své veliké milosrdenstvie na ten súd položí mezi tebú a svým súdem. A neboj se božie spravedlnosti viece, než jest třeba, ať v tobě nepohyne naděje hodujie a milost k bohu. Dobráť jest bázn, donidž nebude veliká přieliš; nemáť z miery vyběhnúti. Ale boj sě činiti zle, boj sě býti netbavu spasenie, boj se k smrti nepřipravovati; počátek múdrosti jest bázn božie; boj se boha rozhněvati, pomně, ež máš umřieti. „Mnohoť dobrého přicházie, ktož pomní na smrt,“ pravíť mudřec. Ač bude člověk mnoho let živ, a vždy v nich