duchovnieho shromazditi, i zameškal sem! Ó, kak by již bylo vzácno, což bych byl svědom dobrého v sobě! Ó, milí přietelé, vystřezte se škuody mú ztrátú, donidžť jest čas a móžte, shromaždijte poklady věčné u věčné stodoly, a neupadněte v túž chudobu, v jakéž mě ležiec vidíte. V tomť záleží najlepšie rada a rozšafnost, ktož by pravým skrúšením za svého zdravie a zpovědí celú, a plným dosti učiněním za své hřiechy k tomuto času trudnému se připravil, a odvrhl od sebe vše, což vidí, ež mu jest přiekazno, a ješto jej lúčí od věčného spasenie. Ó, kto by sě vždy tak měl v svých činech, jako by měl dnes neb zajtra, aneb najdél této neděle s světa jíti! É, polož každý vás na své mysli, jako by jeho dušě byla již v čistci, a měla deset let hořeti ohněm, a pokusivši toho hoře, byla ještě vrácena, a jediný tento rok jako by měla, v němž by sobě mohla pomoci ještě; a tu kdyby jí viděti lze bylo všecko hoře těch pracných dúš, ješto trpie muky těžké ukrutného ohně, k nimž by mosila, ač by sobě zde pokáním nespomohla; zdali by dušě každého žalostně k němu nevolala, a řkúc: „Ó, spomoz své dušici hubené, nedaj jí těchto múk strpěti ukrutných, nenaděj se dopomoci živých na světě, každýť má s světem činiti dosti, každýť hledá svého. Vieceť i v zádušních službách hledají lidé cti světské, nežli užitka dušiem svých přátel. Ktožť své dušě dobrého neobmyslí, i co mníš, byť obmyslil jiného?“
K tomu jeden z jeho tovařišóv odpovědě: „Já, kak by bylo přeužitečné to tvé naučenie, ktož by toho již byl pokusil, jako ty! Ale kakž koli pevná jsú tvá slova, však sě mnozí na ně neobrátie, neb sú svú tvář odvrátili, aby k konci neviděli; majíc oči, nechtie viděti, ani ušima slyšeti; mnie, by dlúho měli živi býti, ani tbají, by přemýšleli, jsúc zdrávi, co bude potom. A smrt vždy k nim běží, v každú chvíli blížéci se, a někdy i posla svého
