Horaždějovice oblehli byli, kteráž tu ležie, nadtrápen byl nemocí, jenž úplavice nebo červená slove, tak toho měsíce července umřel jest. Za jehožto duši králová Elška ve jmě svatého Šimona a Judy oltář jest založila v Pražském kostele a on tako v Pražském kostele pochován. Potom zemané sjeli se do Prahy, a tak na dvoře biskupovém mluvili, kto by měl volen býti králem. Mezi nimiž pán jeden Dobeš z Bechyně přede všemi táhl, na to i jiné navodil, aby Fridrich, bratr Rudolfuov, králem byl. A když o tom rozličně řeči sic i onak byly, zatím pak Dobeš z Lichtemburka, toho rodu bonovského, protože ten Dobeš cizozemce přivinuováše do země, těmito slovy počal mluviti a řka: „Ó, Dobeši, Dobeši, kterak dlúho ty, ješto nepřátelé našich králuov českých jsú, v království chceš voliti?“ Zatím ihned s tím, prvé než řeč dokona, vytrhl meč svuoj i protknul Dobeše přede všemi pány, ani volají se všech stran řkúce: „Ba nechcmeť, nechcmeť Rakušanuov, ale radše královému pokolení našemu chceme se navrátiti.“ A tak ihned Jindřicha korutanského na království volili a poň poslali. Zvěděv Albrecht, římský král, smrt syna svého, chtěl druhého syna krále učiniti. Tak pak s tiem úmyslem plavi se z Habstpurka do Šváb, kterýžto toho času byl od Jana, syna Rudolfova, někdejšího vejvody rakúského, jenž starší byl bratr toho Albrechta, byl jest zabit, protože jemu Otova dílu, kterýžto naň slušal, dáti nechtěl.footnote_reference[Proňežto naplnilo sě]text doplněný editorem prorotcství, ješto onen první Přemysl, vejvoda český, pověděl a řka: „Když mužský muoj plod zhyne, vnuk bude mstíti děda.“ Nebo tento Jan, ješto toho Albrechta zabil, Rudolf u boji krále Otakara zabil, byl jest syn Otakaruov, protož i děda svého pomstil. Ale jest znamenati, že prvé nežli jest ten Albrecht zhynul, toho léta a toho měsíce srpna ten Jindřich korutanský králem byl jest zvolen i vládl potom zemi tři léta.
Ale zle jest zemi zpravoval, nebo nic dobrého v zemi jest neučinil. Kterakžkoli těch časuov Hora největšího užitka byla, že jest veliké bohatství vzal, však jest nic slušného v zemi neučinil a na pokoje lidem v zemi zjednal. Takž pak zatím ten Albrecht říský, když byl živ, ještě želel jest velmi, že se jest jemu království nedostalo. Tehdy sebrav veliké vojsko, vtrhl jest do Čech i oblehl jest Kolín a Horu, jemužto pan Jindřich z Lipého a pan Jan z Vartmberka udatně se opřeli a země bránili. Zatím pak Elška krále Václavova, kterúž Rudolf, vejvoda rakúský, měl, také nakládajíci tomu jistému Albrechtovi, v sprostném rúše s jednú pannú tajně z Prahy utekla, jižto Fridrich vejvoda, podlé Zderazu ustav, na její hrady dovedl jest ji. Jenž ihned tomu jistému králi řískému Hradec, Mýto, Chrudim otevřela, do kterýchžto měst že na zimu král chtíše odjeti, Švábuov a jiných nemilostivých lidí napustil, lúpežím a jinými rozličnými zádavami zemi jsú poplenili a jiným chudým lidem veliké škody činili. Ten jistý Albrecht umyslil jest byl na léto do země vtrhnúti a ještě větší škodu lidem učiniti v Čechách. Ale zatím pak lidé, kteréžto v zemi ostavil byl, ke všem čertóm preč jsou utekli. Toho léta u vigilii svaté Máří zvěstování, jakož kronika bramburská líčí, Jan markrabě jest umřel a v lenínském klášteře pochován, jehož všecka země želela, neb jedinký Voltmar ostal byl. Když pak ten Voltmar zvěděl, že již zhynuli tito, k nimžto markrabství jest příslušelo, povolal k sobě Jindřicha, syna markrabina, ješto Avelant příjmí měl, nad tú zemí řečenú Bělič, jenž se jemu v rozdíle dostala byla, učinil jej dědicem, neb to všech markrabí panství dostalo se bylo. Ten Voltmar vtrhl
