že ta jistá dan k císaři zpravedlivě příslušela by. Kterýmžto poslóm král odpověděl, že toho učiniti nechce. Tehdy tento jistý Albrecht vtrhl do země české a syn jeho Rudolfus, vejvoda rakúský, do Moravy i poplenil ji nepřátelsky. Potom vojsko oboje sešlo se jest v hromadu i přitáhli jsú k Hoře a tu stany své rozbili. Tehdy měšťané ti jistí, vzemše radu, i snažili jsú z sazí a z hnisu zemského a z jakých stříbrných pěnek jedno sváření zelené velmi divné, jako jsú oni uměli, i pustili sú po potoku duoluov jako k vojsku blíž. Protož ktokoli se napil, buď li kuoň, nebolito člověk, potom rychle jest umřel. To když se tak stalo, zatím král, sebrav lidí mnoho, kudyž mohl, a s tím tak míšenského a bramburského markrabí s pěti tisíci postavil v Hradišti a jiné všecko vojsko okolo Hory zstavěl, nazajtří boj chtě s ním mieti. Tehdy říský to uslyšev, utekl preč s svými i s synem. Tehdy král i ti, ješto na pomoc přijeli, byli domuov jsú se vrátili.
O smrti krále Václava českého
Když král Václav Zbraslav založil byl předtím a mnoho jiného dobrého učinil, starostí jsa nadtrápen, šťastně jest umřel léta Božího MCCCV., na jehožto místo syn jeho Václav, kterýž jedinký byl dědic ostal, vstúpil jest. A to byl král sedmý. Ten Václav pojal sobě ženu Fiolu, dceru vejvody z Tetma.
Těch časuov, jakož bramburská kronika svědčí, Heřman, syn Oty Dlúhého, pojal dceru Albrechtovu, krále říského, i měl s ní syna jednoho Jana a tři dcery. Jednu dal za Voltmara, vejvodu glogovského, druhú za Beltorda z Henenberku. Ten jistý Heřman byl velmi múdrý a velmi udatný a u boji rozumný tak, že jeho slovutnost byla se všudy roznesla. Ten Heřman proti zeti svému Albrechtovi, řískému králi, s Rudolfem vejvodú saským tu pak ten hrad Rabštýn oblehl i zkazil jeho panství, jemuž pak potom sestru svú Jitku dal s tím hradem Belcit a což k němu přísluší. Potom zdvihl se jest do Polsky, veliký jí diel sobě osobil, byl jest poručníkem synuov Bolkových, Frankoní a Pomoraní dobyl, štědrú stravu měl, dvory činil, pány i měšťany ochotně přijal, mnohé těch věcí, což k dobrodružství přísluší, páchal jest, silný životem i myslí svou byl jest. Ten Heřman, když hrad Edemberk dělal, roznemohl se jest, a tak umřel a u velinském klášteře pochován, jehožto všecka země želela česká. Ten po sobě jednoho syna ostavil Jana, jehožto ne Voltmarovi, ale čtyřem svým radóm poručil byl. Potom pak tyto poručníky Voltmar odvrhl, některak přichytil dítě k sobě. Zatím pak tito jistí poručníci podlé rady mateřiny tajně dítě od Voltmara vzeli i nesli na Špandov hrad i hlédali jeho snažně. Když pak o to rok měli, po některým času řekla mátě Janovi, že o tom unesení nic neví. Tehdy Voltmar rozhněvaje se i ukradl dietě s hradu. Ten Voltmar měl jest Heřmanovu dceru markrabinu. Protože bezdětkyni pojal, nižádného dítěte po sobě neostavil. Ten Voltmar byl malý, ale sám rozličné šlechtice i pány ze všeho světa u sebe mělť u svého dvoru, chlúbce byl veliký a pyšník. Když od krále daského pasován před Roztokem tím městem byl, také byl náklad učinil a hercóm dary dal, že skrze to byl se velmi ssúžil, s magnopolským Jindřichem a s Rudolfem, saským vejvodú, jehož sestru měl, ten Jindřich mnoho bojuov jest strojil. Ten Voltmar vojsko veliké sebrav, vtrhl jest do štargardenské země i poplenil ji. Jedno městečko malé řečené Voldey když oblehl byl, dlúho u něho ležev a mnoho škody na koních i na
