vtrhl opět s vojskem a Podivín hrad zase vzdělal a poručil jej Heřmanovi, biskupu pražskému. Odtud potom sjel se jest s Kolmanem, králem uherským, na poli, jenž Lucsko slove, a tu mezi sebú dlúho rozličná rozmlúvání o zemské dobré majíce, na tom roku dávné přiezně a milosti, kteráž mezi nimi byla, i také pokoje obnovila jsta mezi sebú smlúvy a přísahami toho všeho potvrdili. Odtavad pak Břetislav odjev, přitáhl jest k Brnu a tu své stany rozbil proto, neb se byl pro některú příčinu ukrutně rozhněval na Oldřicha a Lipolta, syny Konrátovy, strýce svého, kteřížto bojiece se jeho, odtud preč sú i hned ujeli. Měšťané brněnští i jiná města a zboží týchž bratří svrchupsaných poddali sú se v moc Břetislavovi, v kterážto on uvázav se, poručil je k zpravování bratru svému Bořivojovi.
Téhož léta o Vánocech Břetislav s radú hrabí i pánuov svých obdařil jest úřadem Boleslava, syna vejvody polského, sestřence svého, totiž tím, aby meč před ním nosil a před jinými potomky jeho v Království českém a dal jemu k tomu úřadu tu čistú dan, kterúž někdy Vladislav, otec jeho, i jiné vejvody polské k Království českému zavázáni byli každý rok dávati, totiž deset hřiven zlata a sto střiebra.
Téhož léta měsíce listopadu Bořivoj, kníže moravské, bratr téhož Břetislava, pojal jest sobě za manželku sestru markrabě rakúského Lipolta jménem Helkurdu v Znojmě. Lipolt pak, syn Konrátuov, s povolením Gotfrida, markrabě prvnieho rakúského, držal jest v té zemi hrad Rachs tak řečený toho času. Protož horliv jsa, že nedávno vypuzen byl z Moravy, sbožie a panství svého, od Břetislava, jal se jest bratru jeho a strýci svému Bořivojovi lúpeží a ohněm i jinými obyčeji nepřátelskými v Moravě škodu činiti. Pro kterúžto věc rozhněvav se, Břetislav vtrhl jest s vojskem do Moravy, chtě pomstiti bratra svého a Lipolta skrotiti. I předeslal jest posly své k markrabí rakúskému Gotfridovi, prose jeho pilně, aby Lipolta, strýce jeho, nebo svázaného jemu poslal, a neb jej z toho hradu sehnal. Tato řeč když jest tajně k výstraze Lipoltovi donesena, hned jest ten jistý hrad svými rytieři silně osadil a jej opanoval, jiné všecky hejtmany a lidi Gotfridovy doluo s něho sehnal. Tehdy Gotfrid, uslyšav ty noviny, jel jest rychle k Břetislavovi a potkal se s ním u Vranova i prosil ho, aby mu pomoc ráčil dáti k dobytí zase toho hradu. Pro jehožto prosbu i pro křivdu bratra svého Bořivoje, kterúž mu Lipolt činil, hněvaje se Břetislav hned bez meškánie ten hrad oblehl jest. A když ustavně šest nedělí u něho ležal, Lipolt, jsa hladem obtížen, v noci sám jediný, všech tu nechav, preč jest ušel. Nazajtřie pak ti všickni, kteří tam byli, i hrad i sami se na milost Břetislavovi sú se dali. On pak Gotfridovi hrad jeho zase vrátil, a po své vuoli se pomstiv, domuov jest radostně přijel.
Léta M. C. Heřman, biskup pražský, poslán jest pro potvrzení do Mohuče k císaři. A tu přitom kardinál jeden papežóv jménem Ruprecht na biskupství jej posvětil a s tím se domuov vrátil. Téhož léta, jakž kronika bramburská svědčí, když ještě lidé slovanští a sasští pohanských modl se drželi, Udo tak řečený, markrabě starého bramburského markrabství, sebrav vojsko s jinými Sasici, jenž tehdy Lincici slouli, táhl jest po Labi
