[56]číslo strany tisku2. Na větu předmětnou tážeme se otázkou takovou, jako na předmět (viz § 13). V příkladě našem: co nevíme? (= otázka na předmět); – odpověď: co se stane (= věta předmětná).
3. Jiné příklady: co sis nadrobil, vyjez ČMudr. 161; co smíš raditi, směj sám činiti tamt. 285; co nachoval Stýskal, to promrhal Výskal tamt. 61; komu štěstí jede, dobře se mu vede tamt. 149; kdož pelyněk sype, syp ty mu hořec tamt. 16; čeho dost, nesnadno tím hospodařiti tamt. 165; co v srdci nosíme, o to se bojíme tamt. 238; čeho nelze předělati, darmo na to žehrati tamt. 192; poruč mu, aby to konal; prosili jsme, aby nás do Vídně dovézti dal; nikdy jsem neslyšel, aby kdo zlost vymlouval; porozuměvše, oč se jednalo, zachránili se útěkem TomP. 3, 385; Hus dověděl se ještě lépe, zač stály sliby Zikmundovy tamt. 3, 587; křesťané mají věřiti, což jest buoh přikázal, aby bylo věřeno HusE. 1, 7; coť vám řkú, to čiňte, ale coť činie, toho nečiňte ŠtítV. 232; každý by chtěl, aby to dobré bylo, což má tamt. 166; jsú židé i pohané proti tomu, byť duše zahynuly smrtí tamt. 181; báti sě nemá dobrý, by jemu mohlo co škoditi HusE. 1, 363; kaž bohatým, ať své naděje nepokládají v nejistém ŠtítV. 222; ty sě varuj, ať sě též nepřihodí HusE. 1, 277; vizte, ať vás nižádný nesvede tamt. 2, 386; a dovodí Kristus, že jest bohem tamt. 2, 187; vídámy mnohokrát, ano biskup rozlučuje manžely tamt. 3, 200; viděl sem mezi židy, ani tlačie lisicě v neděli tamt. 1, 132; písmo praví, kakú žalost měl Adam pro své děti ŠtítV. 15; znamenaj, kaký jest tvój přietel HusE. 1, 223; (člověk) má pilně vážiti, který mu sě stav lépe hodí tamt. 2, 32; znamenajte, kterak srdce má býti připraveno k bohu ŠtítV. 259; tu poznáme, kde jsme byli, odkud nám pomohla milost božie tamt. 171; Pán Ježíš ukázal jest, kde má hřiiech hniezdo HusE. 1, 347; pomni, co jsi, odkud jsi přišel a kam pójdeš tamt. 3, 107; pomněte, proč máme boha milovati ŠtítV. 209; – nevie člověk, chvály-li je hoden či potupy tamt. 191; (člověk) nevie, dnes-li sě smrt přiblíží HusE. 3, 111; ktož s kúzly jdú vókol, sami viděti mohú, jest-li to k čemu dobrému podobno, co činie ŠtítV. 182; dva šeptati budeta, a kto je čím zlým vinen, vztýchá sě, zdali snad o ňem to šepcí tamt. 111; pros boha, zdať snad odpuštěno bude tobě HusE. 1, 342; vizme, zdali ne pilnějie klanieme sě bohatcóm tohoto světa, nežli pánu bohu tamt. 1, 68; bóh daj, mě črtie vzěli tamt. 1, 94 ( = přiřazení beze spojky); pomni synu, vzal si dobré věci za života svého tamt. 2, 245.
4. O větě tázací, která bývá větou předmětnou, viz ještě v § 108.
5. Sem patří také tak zvaná nepřímá řeč (oratio obliqua). Jest to věta předmětná závislá na větě uvozovací, zejména na jejím slovese, znamenajícím rčení (nebo jiné sdílení, nebo myšlení), a připojená k své větě řídící spojkou že, aby. Na př.: Přítel mi řekl, že mne navštiví, –
![[56]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00064.jpg){kind=link}