[30]číslo strany tiskumísto doplňku (byl jsem na vojně, m. byl jsem vojákem), dává se mu úkol doplňku, a tím činí se z něho doplněk (byl jsem na vojně = byl jsem vojákem).
43. Doplňků jest někdy několik, táhnoucích se k témuž podmětu nebo předmětu nebo jinému členu větnému. Na př.: ctnost je základ a kořen všeho dobrého; viděli jsme tě lačného, žíznivého a nemocného. Srov. § 80.
O příslovečném určení.
44. 1. Příslovečné určení (adverbiale) při slovese jest výraz, jímž se omezuje a určuje dějový význam slovesa na stránce mimověcné, t. j. vzhledem k místu, k času, ke způsobu, vztahu a míře a ku příčinnosti (viz § 9 č. 3). Na př.: půjdu do města; půjdu hned; půjdu rychle; půjdu pro léky.
2. Kromě sloves bývá příslovečné určeni také
a) při jménech přídavných, na př.: velmi žádostivý; tmavě zelený; červený jako růže; na polo mrtvý; –
b) při výrazích příslovečných, na př.: zcela dobře; skoro dobře; blízko u Prahy; tu noc před sv. Blažejem; – také
c) jméno podstatné mívá při sobě určení příslovečné, ale toto má pak zároveň význam přívlastkový (viz § 10 č. 2 a § 56 č. 3); na př.: hrad na skále; obilí od loňska; procházka lesem; cesta do Říma; bitva u Lipska.
3. Příslovečné určení jest podle významu rozmanité, a rozeznává se zejména určení: a) místa, b) času, c) způsobu, vztahu a míry, a d) přičinnosti.
45. 1. Příslovečné určení místa a stavu (= místa ve smyslu přeneseném) jest na otázky kde? odkud? kam? kudy? pokud?
Na př.: byl jsem ve městě; ve svém domě je každý pánem; přišel jsem z města; šel jsem do města; šel jsem městem; pole jdou až k městu; chudému je všude zle; mladý má se i na ledě zahřáti; bratr je na vojně; Jungmann narodil se v Hudlicích; závist se po živých ráda vozí; jesle k skotu nechodí; pravda v oči kůle; prudký pes přichází vlku pod zub; těžko z hodů na hody jíti; muž zlý vede přítele svého cestou nedobrou; Boleslav vší země až do Krakova dobyl.
2. Příslovečné určení bývá v týchž případech jiné, bývá měněno podle pojetí klidového (na otázku kde?) a pohybového (na otázku kam? kudy? odkud?). Různosti vidí se jednak v jazyku starším proti novějšímu, jednak v nářečí tomto proti onomu. Na př.:
kde jdeš, čbáne? Hrad. 130ᵃ = kam jdeš...? Us. nč.; pójdeš se mnú bezděky, kdež sě nevrátíš na věky Hrad. 130ᵃ = půjdeš se mnou tam., odkud se nevrátíš... Us. nč.;
![[30]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00038.jpg){kind=link}