zajisté myšlení, které činí krok první a jazyk za sebou takořka potahuje. Proto je mi schema psychologické prius a výraz slovný posterius.
3. Základní tvar naši nynější věty oznamovací ukazuje jakoby na dvojí vzorec, totiž
a) vzorec SP, na př. pták letí, a
b) vzorec S jest P = S < P na př. Bůh jest věčný.
Ale typus b) není původní, nýbrž vyvinul se z typu a) tím, že v P verbum finitum skleslo s významu reálního na formální a doplněk jeho zároveň víc a více důležitosti a jádra nabýval. Byly na př. věty otec leží nemocen, vůz stojí prázden. Tu se slovesa leží, stojí původně chápala zcela reálně; otec leží nemocen znamenala otec leží a jest nemocen. Při tom bylo nemocen, prázden jen doplňkem. Jádro praedikátu začalo se však časem spatřovati ne v leží, stojí, nýbrž v nemocen, prázden. Proto bledl význam reální ležení a stání víc a víc, slovesa v tomto spojeni klesala s významu reálního ve formální a klesala tak, že se může za ně klásti jest: otec jest nemocen, vůz jest prázden.
Také sloveso esse bylo původně jen zcela významu reálního (verbum existentiae), nyní má tento význam jen dílem, na př. Bůh jest, bude vojna, dílem však skleslo na sloveso pomocné, sponu.
Je tedy základní tvar našich vět oznamovacích jeden, totiž SP, neboť v něm jest obsažen i typus S < P.
4. Vedle vět oznamovacích jsou ještě věty jiné, zejména rozkazovací a tázací; jimi vyslovuje se nikoli soud, nýbrž rozkaz a otázka. Ale věty ty dílem od svého počátku jsou podle obrazce SP, dílem jsou do něho časem pojaty a vtištěny (appercipovány) a mají tedy v pojetí našem rovněž podobu SP.
Vzorec SP je tedy obrazec vět našich všelikých.
5. Definice věty v tomto smyslu širším měla by býti taková, aby platila i pro věty oznamovací, i pro rozkazovací, i pro tázací. Definici takovou sestaviti není snad nemožno, ale zajisté nesnadno, a zde není nám jí třeba.
Poznam. Pokusy o takovou definici, hledící ovšem také k jiným stránkám věty, uvozuje Brugm. Kz. Gramm., § 856; mezi nimi je také tento, od Dittricha: „Ein Satz ist eine modulatorisch abgeschlossene Lautung, wodurch der Hörende veranlasst wird, eine vom Sprechenden als richtig anerkennbare, relativ abgeschlossene apperzeptive (beziehende) Gliederung eines Bedeutungstatbestandes zu versuchen.“
6. Některé věty mají jen přísudek a nikoli též podmět. Na př.: prší; blýská se; uhodilo; napadlo sněhu a j. Věty takové jmenuji se bezpodměté. Více o nich viz v § 20 sl.
Naproti tomu klade a vyslovuje se přísudek ve větě každé; bez přísudku není věta žádná, kladení a vyslovení přísudku je při větě vlastností podstatnou.
