[555]číslo strany tiskujdi a treskci jej, uposlúchá-li tebe, získal budeš bratra tvého lucraturus eris EvZimn. Mat. 18, 15; ač zrno žitné v zemi umrlo (ne) bude, to samo ostane, pakli umrlo bude, mnohý plod přinese mortuum ſuerit t. Jan. 12. 25; kto věří u mne, ač umřel bude, oživě si mortuus ſuerit t. Jan. II, 25; všichni budú oživeni, ale každý v svém řádu, v kterémž kto bohu bude slúžil Štít. ř. 43b; bude-li se pokáním učistil[46] V HistMl. III 22, 426 (§ 232) je omylem ocziſtil. Tr.) opět, bude přijat ŠtítBud. 16; bude-li se co v uše zarodilo, železem to otejmeš Sal. Šaf. Poč. 106; běda lakomcóm bude, budú-li neřku křivě co drželi, ale atd. ŠtítMus. 64a; budete-li na všěch věcech vieru chovali… si fidem conservaveritis, tentabo… Ol. 2. Mach. 11, 19.
2. Způsoby děje slovesného a jejich výrazy.
348. 1. Způsoby děje slovesného jsou oznamovací, rozkazovací a podmiňovaci; na př.: píši, – piš, – psal bych.
2. Pro vyjádření jich máme indikativ, imperativ a kondicionál.
a) Indikativ.
349. 1. Indikativem vyslovuje se děj jako jistý, s ujištěním tvrzený, oznamovaný. Na př.: píši Us.; přítel mi poskytl pomoci t.
2. Indikativ mívá význam imperativu. To zejména:
a) Indikativ času budoucího, t. j. indikativ praesentní sloves dokonavých (nepokradeš…) a indikativ futura (klaněti se budeš…). Na př.: nezabiješ!; nepokradeš!; nepromluvíš křivého svědectví!; pánu bohu svému klaněti se budeš Blah. 85; nebudeš míti bohů jiných mimo mne!; milovati budeš boha nade všecko; když ť by co božím zěvením bylo pověděno, tehdy ke mně přídeš! OtcB. 56ᵃ; muži! padesát koláčiev z toho (těsta) naváléš! Hrad. 137ᵃ.
Způsobem tímto vyslovuje se rozkaz velebněji, než příslušným imperativem.
b) Indikativ času budoucího nebo přítomného Na př.: jdeš sem?!, půjdeš sem?!, běžíš tam hned?!, táhneš?!, sedíš rovně?! lehneš?! dáš to sem?! atp. Us.
Je to vlastně otázka tónem vyhrůžky pronesená.
Dále sem hledí indikativy při onikání: sednou si! (m. sedněte!), tu maj’ a přečtou si to', dajʼ si pokoj!, podivaj’ se na to!, čtou!, sedějʼ atp. Us.
c) Indikativ perfekta. To bývá v řeči obecné, důvěrné a lichotné; na př.: mlčel! (= mlč, spolu s odchylkou v osobě grammatické); dal mi pokoj!; mlčela!; vzal to ďas!; zdrávi půjčovali! (praví se s poděkováním, když se vrací věc vypůjčená); zdrávi užili! (bývá odpověď k témuž po[556]číslo strany tiskuděkováni);
![[555]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00563.jpg){kind=link}
![[556]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00564.jpg){kind=link}