[104]číslo strany tiskuV Otc. šetřeno duálu velmi bedlivě.
V jiných památkách ze stol. XV jeví se klesání duálu měrou větší. V Lobk. (1515) je du. velmi porušen; zachováno skoro jen tolik, co i nyní máme.
Háj. (1541) má málo více než čeština nová. Hojný je tu duál s číslovkami dva, oba; na př.: svá dva bratry 94ᵇ, 396ᵇ; veliká dva haufy lidu 196ᵃ; pojav svá dva myslivce 99ᵇ; dva malá zvonce 236ᵃ; celá dva dni 23ᵃ, 99ᵃ; za dvě hodině 69ᵇ; na dvě straně 331ᵇ, 401ᵇ; po obú stranú 462ᵃ; dvě neděli 398ᵇ; obě obci 382ᵇ.
V KolČČ. (1541 –1571) jsou mnohé a rozmanité odchylky také i při číslovkách dva, oba: na př. dvě kopě 157ᵃ (1552), vobě straně 339ᵃ (1571), dvě komoře 114ᵇ (1549), dvě krávě 67ᵃ (1546), ale: ve dvau nedělích 23ᵇ (1543), s kravami dvěma 157ᵇ (1552), dvě komory kamenné 186ᵃ (1553); dva vozy sena dobrá 370ᵇ (1562), dva zlatá 388ᵇ(1564), ale: mezi těmi dvěma krovy 399ᵃ (1566), mezi Jarošem a Jiříkem bratřími 13ᵇ (1542).
V Br. je duálů málo více než v jazyku novém.
V KabK. (z doby kolem r. 1500) bývá du.: a) u jmen dvojných údů těla, na př.: bosýma nohama jíti 5ᵇ, tráva veliká do kolenú 11ᵇ; b) ve spojení se dva, oba, na př.: skála na dvě straně rozdělená 17ᵇ, dvě libře chleba 31ᵇ, a c) někdy i jinde, na př.: neb sva sama byla s židem, tovaryšem mým 12.
Philomates (1533) praví: „to jest řeč hrubá, díš-li: pověděl dvěma bratroma svýma, aneb díš-li: žádný nemůž dvěma pánoma slaužiti; ale takto máš říci: pověděl dvaum bratróm svým, a: žádný dvaum pánóm nemůž slaužiti“ (u Blah. 69); –
„Sau mnohá slova té ještě vetché češtiny hrubá, jimiž se mnozí bez potřeby zanepražňují, tak v psaní, jako i v mluvení. A sau ta, kteráž se skonávají na … sta: řeklasta, mluvilasta, mlčelasta …, na ta: děta, poďta, seďta …; slušně a právě můžeš říci za … řeklasta řekli…, za jděma jděme, za jděta jděte…“ (u Blah. 100 –101).
V. Hájek, otec Tadeáše Hájka, v Tabula barbarolectica (v Prostějově 1549) praví: „Dualem numerum Boëmi hactenus usurpatum cur nunc spernunt?“ (u Blah. 70).
Blahoslav odporuje Philomatesovi takto: ,.multi sunt nunc, qui … numerum dualem v češtině irrident a tak ujímají bohatství řeči české“ Blah. 70.
Matouš Benešovský v Grammatice 1577 má du. v deklinacích jen pro instr.: pannama, paníma, drábama (u subst., ne ve všech vzorech) a v časování jen pro os. 1. (tu vždy s konc.-ma) a 2. (-ta), pro 3. pak má jen plur.; tedy na př.: 1. máma, 2. máta, 3. mají.
Nudožerský (1603) uvádí již jen zbytky duálu, a to tytéž, které máme i nyní: ruce, oči, uši, dvě stě a j. Připomíná, že duál sloves slyší
![[104]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00112.jpg){kind=link}