13. Proti slovesu trvacímu věty kladné bývá opětovací v příslušné větě záporné. Na př. kladně: jdi domů, poroučím ti, abys šel domů…; jeď tam, poroučím ti, abys tam jel; – a záporně: nechod domů, abys nechodil domů; nejezdi tam, abys tam nejezdil. Jiné příklady v. v č. 3.
14. Iterativum bývá v platnosti durativa, t. j. bývá tam, kde by postačovalo samo durativum příslušné, ale kde v jazyce není durativa příslušného. Na př.: bratřie přijidechu k ňemu (k Agathonu) navštěvovat jeho OtcB. 50ᵃ; jak se míváte, kde býváte? Us. mor.
Durativum v případech těchto a podobných buď časem vyhynulo, na př. bósti, anebo ho v jazyce nebylo, na př. házěti k hoditi. O zanikání durativ, která jsou pak nahrazována iterativy, v. v § 336 č. 5.
15. Iterativa a vůbec imperfektiva jsou hojnější v jazyku novějším než starším. Příčina toho jest ve ztrátě imperfekta. Stč. imperfektum znamenalo minulost a při tom opětování děje, v. § 343; časem vyhynulo a úkol jeho přejímá perfektum; k tomu bylo třeba za imperfektum významu opakovacího bráti perfektum sloves iterativních (frekventativních); na př. stč.: komu sě nedostanieše, u druha vezmieše, – nč. komu se nedostávalo, u druha si bral n. brával. Zejména rozmohla se v nč. iterativa na -ávati a -ivati, na př. stč. řiekáše – nč. říkával, říkávával, stč. chodieše – nč. chodíval, chodívával. Frekventativ na -ívati od sloves tř. IV. v stč. ještě nebylo. Dialekticky ve val. a slc. přibyla iterativa (frekventativa) ze tř. VI; na př.: čaruju – čarúvám, nocuju – nocúvám, kupuju – kupúvám, tancuju – tancúvám a j. Podle nich utvořena pak frekventativa od sloves III. a IV. třídy, jako viďúvať, seďúvať, syšúvat, klečúvat, choďúvať, hřešúvať a j. (val.). Srovn. Smetánka v Rozpravách filolog. 22 sl.
338. III. Význam sloves podle dějového rodu.
1. Ve větě a) „učitel chválí žáka“ vychází děj činného „chválení“ z podmětu (učitel) a nese se na předmět (žáka), – podmět je tu východištěm a předmět cílem děje.
Naproti tomu ve větě b) „žák je chválen od učitele“ je podmět (žák) cílem téhož činného děje „chválení“. Atd.
Význam výrazů slovesných bývá tedy rozdílný také podle toho, v jakém poměru podmět a předmět k ději činnému bývají, a poměr tento při slovese nazývá se rodem.
2. Podle rodu rozeznáváme především sloveso činné (activum), na př. chválím, soudím…, – a trpné (passivum), na př. jsem chválen, jsem souzen atd.
I. Aktiva jsou slovesa, při kterých je podmět ději východištěm. Na př. chválím, soudím.
