ucho u hrnku, límec u kabátu Us. nč.: –
prositi, obdržěti, dobyti … u koho: když u ňeho milosti prosi ab eo Otc. 285ᵇ: aby jemu ráčil u buoha tichost obdržěti t. 120ᵃ; (králová) u papeže doby míru DalJ. 49; –
člověk, kterýž stojí u mšě Otc. 471ᵃ; když stáše u mšě t. 470ᵃ; býti u zpovědi, u přijímání Us.; –
neodmlúvám ť, by některému stavu nebylo to hodné a dobré nebyti špatnu u rúcha, u ztravy, u čeledi, neb ohyzda jest špatnost ŠtítBud. 200.
325. V, ve, vn.)
1. Je předložka prvotná, z původního on.
Z on vzniklo ve složeninách slov. č. ú, na př. tъkъ č. útek, troba č. útroba a j. V případech, jako vъn-jemь č. v ňem, vъn-iti č. vníti, bylo z on náležitě vъn č. vn, v případech ostatních pak vъ č. v, ve.
Ve vъn-jemь, vn-iti jest -n po právu; v češtině spojením s následujícím j- a měkčením od následujících samohlásek měkkých vzniká -ň za n, v ňem, vníti (t. j. vňíti). Toto ň přirazilo se ve výrazích předložkových ke jménu a jest v-ňem a j.
Za vъ vzniklo v češtině podle pravidla jerového v, ve, na př. v bozě a ve sně. – Podle téhož pravidla říkalo se a psalo v-v-, na př.: v vodě, v vojščě atpod. Za to časem vzniká ve, ve vodě, ve vojště (vojsku) atd. Někdy tu splývá v-v ve v-, na př. velikéj pokořě AlxH. 4, 38 m. v-velikéj, Voděradech KolA. 1511 m. v- Voděradech a j. – Když výraz ke v patřící začíná se samohláskou o, dlouží se tato ; na př. v óbě rucě, v óbci a j.
Když slabika, která za předložkou v následuje, začíná se souhláskou retnou a není jerová, předložka v- mění se v u-; na př.: u pomoc, u púšči, u bozě, u boji, u vodě, u vidění, u město, u moři a j.
Z ve- bývá dloužením vé-, ví- (vý-); na př.: by nás dvacet vý dne i v noci hlídalo WintObr. 2, 230 (z r. 1574).
Dialekticky mění se v- v h- (před souhláskou jasnou a indifferentní), ch- (před temnou). Na příkl.: h-Bavořích, h-mněstě chod. 48; h-lůni, ch-Kopidlně Šemb. 31 (podkrk.).
Srov. Hist. Ml. I, 92, 155 sl., 233 sl., 427 sl., 428 a 431.
2. Pojí se s akkusativem a lokálem.
3. a) Akkusativ s v vyslovuje, ve který předmět (t. j. v nitro kterého předmětu, kam?) děj se nese. To bývá při slovesích pohybu jíti, téci, vstúpiti, padnúti, vložiti, oděti … a také jiných, volati, porúčěti, řéci… Na př.:
kdvž sě jemu (Zacharovi) v chrám dostalo jíti Pass. 275; když Čechy v klášter jdiechu, Jutka … skry sě za oltářem v kaplici DalC. 42; král
