povyšuje. Nebo kalich v ruce Páně vína čistého pln smíšeného a naklonil se jest z toho do toho, avšak kalich jeho není vyprázdněn, budou píti všichni hříšní z země. Ale já zvěstovati budu bohu Jakobovu. A všecky rohy hříšných zlámáš a povýšeny budou rohy spravedlivého.“ Protož, sestro milá, ten zámutek sestry naší Pravdy, co já rozuměti mohu, není jí bohdá k hanbě ani k žádnému posměchu, ale k větší cti a poctivosti, ješto skrze to muož něco jí tisíckrát užitečnějšího býti, než se naděje. I zdá mi se lehká pře v jejím obtížení.
Tuto Pokoj mluví k Milosrdenství na poselství vyšlé od Pravdy.
Kapitola 14
Tehdá, když přestala mluviti Spravedlivost i počne řeč Pokoj k Milosrdenství těmito slovy: Milá sestra, co mi to divno do sestry naší, že mohúc to jinudy opraviti bez žalosti takové, nač se dává v takových zámutcích, činíc posměch s sebe lidem. Ba, milá, že jí nic nedíte, aby se upokojila v takové búři své. Ale velmi více by měla veselá býti z toho, aby lidé toho na ní neseznali, nebo tu se poznává Múdrost, kdež kdo tají příhody svého zámutku a činí se ho nevěda, aniž na sobě dá znáti tesknosti, nebo tu chvíli nepřátelé najvíc člověka hledí, když čijí jeho zarmúceného. Ale velmi víc měla by ona řeči s veselím: „Hotové srdce mé, Bože, hotové srdce mé, zpěvati budu a slaviti v slávě mé.“ Povstaň, žaltáři, i húsličky povstanúť na úsvitě. „Vyznávati tě budu mezi lidmi, Pane, a chváliti budu tě mezi národy.“ „Nebo veliké jest nad nebesa milosrdenství tvé a až do oblakův pravda tvá.“ „Povýšen buď nad nebesa, Bože, a nade všecku zemi sláva tvá.“ „Aby vysvobozeni byli milí tvoji. Spasena mě učiň pravice tvá, uslyš mě. Buoh mluvil jest v svatém svém, radovati se budu a rozdělím zemi Sichinskú a údol stanovišť rozměřím. Můj jest Galád a můj jest Manases i Efrajm, přijetí hlavy mé, Juda král muoj. Moab hrnec naděje mé, na Edumej roztáhnu obuv mú. Mně cizozemci přátelé učiněni jsou. Kdo mě dovede do města ohrazeného? Kdo mě dovede až do Idamee? Však ty, Bože, jenž jsi zahnal nás a nevejdeš, Bože, v mocech našich. Daj nám pomoc z zámutka, nebo marné jest spasení člověčí. V Bohu učiníme moc, a onť k ničemuž přivede nepřátely naše.“ Toť by rada byla má, toť bych já chtěla míti, ale nenaříkání a pláč. Však se tomu nedivím tak daleko, neb vím, že žádný neví, kde koho střevíc hněte, než kdož v něm chodí. Protož půjdu i já ráda k sestrám svým a s nimi se míle viděti chci i rozmlúvati. Nebo přátelské rozmluvení jest jakožto krumfešt zdi staviteluom, jenž jej napřed majíce, mohú na něm stavěti, co jest jim potřebí a libo. I nezmeškám já také k nim jíti, jediné sestr svých s povolností ničímž se nezanepraždňujíc. K níž Milosrdenství: Měj děk tobě, sestro milá, z toho, nebo ty jsi ta pokojná, o toběž se dí, že v pokoji Boha samého spáti budu a odpočinu. A jinde se dí, že lehké jho Páně. Protož naplň se řeč tvá podlé chtění tvého.
