Když paní Pravda svú při vymluvila a dolíčila, Hněv, Závist, Pýcha příliš lítě se rozhněvaly, počely zuby škřípěti a chtěly hned samy, každá slyšíc zmínky o sobě, na ně odpovídati a pravíc, že by jim slušné nebylo toho smlčeti a búřily se příliš.
Vece Pýcha: Zdá se Pravda pokorná, ale kterak jest pokrytá a příliš všetečná, břinká jazykem jako na medenici, zazvoním liť já ji k ušima cimbálkem, shledáť, žeť ji dokud svítá a slunce, ten zvuk z její uší nevyjde. Ale tě na brousku naostřila jazýček jako břitvu, ana chce kazatelem býti.
A Hněv vece, že není jí nosu ukúsnúti, pro tak potvorné štěbetání, abych mohla od vás to povolení míti, hnulať bych jim hnízdem, než by je zase opravili, že by jim vajce stydly a zárody zmlkly jako slepicím a ráda bych se s nimi nožmi bodla, prosím, vždy nebraňte mi, ať jí něco dím. A hned obrátivši se, vece Pravdě: Nu, zmilitká, vzhlédni se sama v zrcadlo, neušpinila lis se a chtíc více mluviti, ale sestry její jiné trhly ji a nedali jí mluviti.
A zvlášť Lakomství vece: I co činíš, vždy svého nenecháš, chceš nás vždy k práci a k nákladuom dalším připravovati, ano tak dosti činiti pro Buoh, buď moudrá. Jíž Hněv odpověděl: Zda mníš, by všickni takoví byli kořistníci jako ty? Slibujíť, že by radši šňupku strpěla, než by groš stratila. O mne žádný ať se nepokouší, dala bych mu fliňk, bych měla všecko, kdež co mám za to dáti. V to mě nepředěláš, bych já jako ty býti chtěla, pro kořist co smlčeti. I vece jí Lakomství: Proč sú ty řeči od tebe úštipné? Mníš, žeť všecko pěkně sluší, več se oděješ? Věz jistě, žeť se na tobě druhdy pláštěk ukřiví. A uměla bych já na tvú řeč odpověd dáti, by nebylo pro při sestry naší milé, kteráž pře jest tisíckrát pilnější a nám všem užitečnější, nežli tvé marné žvaní a plískání, mnedle svými hrdými řečmi nás nezsíraj. Vidíš je, hyn stojíce, by mluvila a žvala, až by zuby vypadly, velmiť se tvých hrdých řečí báti budu, dajíť za ně šišku borovou, spíše bláznovství svými hrdými řečmi zištěš, než co chváleného, a nám všem v tom překazíš, oč těžce myslíme. A vím, že v jedné hodině víc pomoci sestrám našim učiniti mohu, než ty svým sápáním do roka.
Ale Chytrost vece: Nuže, nuže več se dáváte? Ještě s svými nepřáteli konce nemáte a sami se vadíte. Netoliko konce nemajíc, ale ani prostředku, ani pravého počátku, než něco málo námi drbli, ješto kuože do krve není stržena, a již se búříte a všeho mstíti chcete. Nevíte li onoho přísloví: „Kdo chce múdrým slúti, daj mnohé řeči mimo se plouti.“ Pravilať sem vám, že jiné uslyšíte, že se čemu smíti nebudete. Již jí na mě přišlo, že se hněváte. Neb já ty kumpány z té koleje dobře znám i prosím vás, mějte míru v svých řečech. A jistě, paní milé, vy, jako starší, měly byšte nás jako mladší z takových věcí kárati. A vy pak sami to činíte a budete li tak sobě činiti, já vám pravím, dnes stojéc s vámi, ten den zítra s vámi nikoli víc k soudu nepůjdu ani stanu. Neb já znám Múdrost, že by z toho veliké potěšení měla, by to znala, že já mezi vámi v ničemž neprospívám. Protož mi se zdá toto neškodné, ale nám hodné, poněvadž mezi námi to se přihodilo. A tito podstrkové přišli, abychom soudce prosili, aby nám rozmyslu do zajtří příti ráčil a k poradění nám se přál, a v tom nám musí povolen býti. A my, vejdúc do hospody, volně o všecko rozmluvíme. Ale chci to míti na vás, sestry milé, abyšte mi slíbily nyní mlčeti před soudci a našimi nepřáteli, až do hospody přijdem.
I líbila se všem sestrám ta řeč Chytrosti, krom samé Hněvu a musila jest i ona k tomu svoliti také. Ale vždy vece: Však já to vím, že Lakomství v svůj měšec úfá, ale málo jim komu co přátelství ukáže, leč tak, aby jí vždy pln byl, již já mlčeti budu.
