Když již strany odstúpily, Pán a soudce najsvětější vece radě své a spolu sedícím. Nuže již jsú slyšány pře mezi stranami, raďtež nám k vajpovědi. Neb není malá věc, oč jsú tyto strany proti sobě zašly, aby rozeznáno býti mohlo dobré od zlého a dána byla výstraha všem budúcím na potom, kudy by se varovati měly věčného zavedení a zahynutí. Kteřížto přísedící všickni vůkol povstavše, učinili poklonu i řekli: Ó, vysokosti bohatství a umění múdrosti Božího, kterak sú nestihlé cesty jeho i soudové jeho. Neb kdo jest poznal smysl Páně, aneb kdo jest byl rád jeho. Neb kdo první rozum dal jemu a bude jemu odplaceno, neb z tebe a skrz tě a v tobě všecky věci učiněny jsou, tobě čest a chvála na věky věkuov, amen. I my jiného nevíme řéci, než že Pravda pravá jest a slova její pravá a vedou k cestě spasení. I prosíme, ať pře konec má, neb Svatost Tvá má toho u sebe dosti, že z toho učiníš, což ráčíš. Kdež Pán vece: My učiníme tak. Ty, kancléři, přijma Matúše, Marta, Lukáše a Pavla, spištež v tento rozum a v tento, jakož dole se píše. A když spíšete, ukažte nám a bude li čeho potřebí opraviti, opravíme, a potom zjevně vajpověd učiníme, kteříž to vstavše i pokleknúce i šli a místo soukromí a pokojné. I sepsali v tato slova: A Pánu Bohu se líbilo i jeho radě dobře a na tom již zůstali.
Tuto Chytrost nechala služebníka jménem Péčí na dvoře a sestry Lži naříkají.
Kapitola 147
{Posel Péče}textový orientátor Ale Chytrost služebníka svého pilného velmi jménem Péče, nechala jest na dvoře soudce, aby vždy, jak by mohl, nahlédal a poslúchal, k čemu se mají v radě, kdož najvíc mluviti bude. Neb co mezi sebú mají a čemu tuší a jakému konci toho ten všeho velmi pilen byl. A jakž uzřel, že svatý Jan, Matúš, Marek, Lukáš a Pavel z rady vystúpili jsú a spolu na místo súkromí vešli a odtuď vyšli, ceduli sepsanú zase do rady vnesli. Ihned běžel a pověděl paní své, Chytrosti. I záviděla, těch pět z rady vyjíti a zase s cedulí vjíti. I seděly sestry spolu u paní Pýchy jako starší jich a kněžny i vece: Vystupte vy ven, kdo do rady neslušíte. A jakž vystúpily, vece: Povím vám noviny jisté, že Buoh z rady své Jana kancléříka, Matúše, Marka, Lukáše a toho žváče a plískače Pavla, ven byl poslal. A ti zase s jakúžs si cedulí vešli jsú a jdúce sem i tam se usmívali a šeptali uškrvujíc se, jakoby želézko našli. I jistí tím buďte, že jest těm poručeno, aby vejpověd sepsali a znamenali. Vím, že nás nezapomenou jako psa sedlák po sádle, když je s ní. Nuže, co se vám zdá? Kdežto Pýcha vece: Suďte jak suďte, já k své žádné lehkosti nesvolím. Závist vece: Nedarmoť mne ten Janček s Pavlem mrzí, čiloť mé to srdce do nich dávno, že jsem jim jich svobody nikdy ráda nepřála. Nenávist vece: Všeť sú v jedno brdo tkaní, není čemu příti a jednoho mimo druhého chváliti. Lakomství vece: Buď jakž konec buď, však sme i doma tomu tušily, že dobrý nebude, jedné ať jest spíš konec, ale abychom těch útrat zbyly a k svému přihlédly. Lakota vece: Však hladem nemřem ani pro jich výpověd, co méň jísti a píti budem, suďte jak suďte. Smilství vece: Však mi utěšení a mé libosti nezabrání, nebude li ve dne ale v noci, já se o jich spis málo starám. Lenost také se přimluví: Již jsme žvaním a plískáním té Pravdy tak strápeni, že mne všecky kosti tak bolejí, jako by mi je kyjem ztloukl, pro Buoh přijměte, cožkoli probleknu.
