Kapitola 3
Z najpúhlejšího srdce mierného ke mně, sestro najmilejší, aniž sem se nadála v zamúcení mém, abych od tebe tak těšena býti měla, ale kterak mi veselou velíš býti. „Neb jest přikryl mrákotú prcháním svým Pán dceru sionskú, svrhl jest s nebes, na zemi slávu izrahelskú, a nerozpomenul se jest na podnož noh svých v den prchání svého. Strčil jest Pán, a nedopustil. Všecky Jakobovi zkazil v prchání svém. Ohrady paní judské svrhl jest na zemi a poškvrnil království i knížata jeho zlámal jest v hněvu prchání svého. Všeliký rod izrahelský, odvrátil jest zase pravici svú od tváří nepřáteluov a zanítil v Jakobovi jako oheň zžírající vuokol. Napal jest lučiště své jako nepřítel, utvrdil pravici svú jako vrah i zbil vše, což bylo krásného na vzezření stánku dcery sionské, vylil jest jako oheň rozhněvání své. Učinil jest Hospodin jako nepřítel. Jako nepřítel svalil izrahelský lid a sválel všecka zábradla jeho, naplnil na dcery sionské poníženého a rozmetal jako zahradu svú. Zapomenul jest Pán v sirobě hodu i soboty a na potupu rozhněvání a prchání svého krále i knížata, kněží zapudil jest Pán. Oltář svuoj proklel, posvícení své poddal nepřáteluom v ruce, zdi, věže, jeho hlas dali v domu Páně jako den slavný. Umyslil jest rozmetati Pán zdi dcery sionské, roztáhl jest provázek svuoj a neodvrátil ruky své od zatracení. I kvílilo jest před obličejem i zed spolu rozmetána jest. Zetřeny sou všecky brány jeho, zatratil a zetřel závory jeho, krále jeho i knížata jeho. V národech není zákona. A proroci jeho nenalezli jsou vidění Hospodinova. Seděly jsou na zemi i umlkly jsou starosti i dcery sionské, posypaly jsou popelem hlavy své paní jeruzalémské, opásány jsou žíněmi, svěsily sú hlavy své k zemi paní judské. Zhynuly pro slzy oči mé, zarmútila se střeva má, vylita sou na zemi játry mé nad zetřením dcery lidu mého, kteréžto pohynulo děťátko a šavle města neohraženého. V ulicích mateřem svým řekly: Kdež jest pšenice a víno? Když hynuly jsou a zemdleny jsou, jakožto paní v ulicích svých, když jsou zývajíc vypouštěly duše své v luonu mateř svých. Komu přirovnám tě neb připodobním, dcero jeruzalémská? Neb jest veliké jako moře zetření tvé. Kdo tě bude léčiti? Proroci viděli jsou tobě křivé, bláznivé věci mi otvírali, aby tě ku pokání zbudili, ale viděli jsou tobě přijímání křivá a vyvržení. Plesali jsou rukama svýma po cestě chodíce, zdvíhali jsou a hýbali jsou hlavami svými na dceru jeruzalémskú, řkúce: To li jest to město svrchované radosti, krásy vší země? Otevřeli jsou ústa svá na tě všichni nepřátelé tvoji, hvízdali jsou a škřípěli zuby svými a řekli jsou: Ej, toť jest ten den, jehož sme čekali, nalezli sme a viděli sme. Učinil jest Pán to, což myslil, naplnil jest řeč svou, jížto byl přikázal od dávních dní, zkazil jest a neodpustil, a obveselil nad tebú nepřátely a vyvýšil jest rod vrahův tvých. Volalo jest srdce mé ku Pánu na zdech dcery sionské, vyvedl jest Pán proud slzí, nedaj sobě odpočinutí, ani mlč zřítedlnice oka tvého. Povstaň a chval věci na počátku bdění. Vylej jako vodu srdce své před obličejem Božím, zdvihni ku Pánu ruce své za duše dítek tvých, ješto jsou hladem sešlý na rozhraní všelikých cest. Viz Pane a znamenaj, koho si jako vinné révy řezal, zdali tehdá budú jísti ženy plod svuoj, dítky pidizvejší bývaly zabíjeny svatými, páni a kněz i prorok leželi jsou v ně na zemi. Děti i staří, panny mé i mládenci moji padli jsou od meče a zbiti v den prchání tvého. Volal jsi, jako ke dni slavnému ti, jenž tobě
