nějakú na toho nebo na tu sáhnúti, pro kterúžto, naší milé sestry, já sem, i tudíž sestry mé tyto rády a mile k rozkázání vašemu přišly jsme k vám. Protož zdá mi se, aby ta věc mezi námi, poněvadž sme se tuto a proto shledaly, šíře povědína byla, abychom uslyšíc, sestra milá, od tebe k tomu mluviti uměly, vezmúc Pána Boha na pomoc, nebo dí se, že zlořečený člověk, kterýž úfá v člověka. A prorok dí: „Nechtějte úfati v knížata, v nichž není spasení.“ Než toliko všecka písma velejí svou při zavěsiti na Pánu Bohu, jakož dobře podobné jest. Také rada, kdež jest, býti má spěšná, dokudž pře nezejde hloubě a hloubě, sluší nám pospěšiti, oč a oč mluviti dále nám potřebí, času nezapraždňujíc. Tehdy se všecky posadily, jakož v radě obyčej jest, davše sobě vítání a zobjímavše se mnohým objímáním víc, než muož věřeno býti, tak jakož toho obyčej jest sestrám milým se vítati a na sobě se vytazovati o zdraví, štěstí i jich bězích, jak se která má. A když se to vše vykonalo a usazení mezi nimi již k rozmluvení bylo, tehdy počela řeč Pravda v zámutku tichým hlasem.