Blahoslavená jsi, sestro milá, nebo se tobě všecko těší. „Ó, kterak krásná si, přítelkyně má, kterak si krásná a ozdobná. Oči tvé holubičí kromě toho, což se vnitř tají, vlasy tvé jako stáda kozí, ješto jsou vešly na hory Galád. Zuby tvé jako stáda střižených ovec, ješto jsou vzešly z kúpadla, všecky majíce po dvém jehňátek a jalová není mezi nimi. Jako točenice drahého hedvábí června rtové tvoji a výmluva tvá sladká jako úlomek zrnatého jablka, takéž tvé líce jsou kromě toho, což se vnitř tají. Jako věže Davidova šíje tvá, kteráž udělána jest s svými salkéři, tisíc štítouv vise z ní. I všeliké odění silných a dvě srnitě blížence, jížto se pasú prostřed lilium. Dokuď se den výší a doluov se chýlí stínové. Všecka jsi krásná, přítelničko má, a poškvrny není na tobě. Podiž z Libanu, choti má, poď z Libanu, poď, budeš korunována z vysokosti Amana, svrchu Sanir a Zermon, z jeskyn lvových a z hor pardových. Ranila si srdce mé, sestřičko, má choti, ranila jsi srdce mé jedním okem tvým a jedním vlasem šíje tvé. Kterak sú příliš krásné prsy tvé, sestřičko, má choti, kražší jsou prsy tvé, nežli víno, a vůně tvých mastí nade všecky drahé vuoně. Plást strdí tekúce rty tvá choti, stred a mléko pod jazykem tvým a vuoně rúcha tvého jako vuoně kadidla. Zahrada zavřená jsi, sestřičko, má choti, zahrada zavřená a studnice zapečetěná. Vypuštění tvá ráj zrnatých jablek s ovotcem jabloňovým, cypřiš s nardem, nardus a šafrán, fistula a skořice se vším dřívím libanským, mirra a aloe se všemi prvními mastmi. Studnice zahrad a prohlubně vod živých, ješto bystře tekú z Libanu. Větře od puolnoci povstaň a větře poledne přijdi a prověj mú zahradu a potekúť vuoně její drahé.“ A protož který jazyk vypráví o kráse tvé, sestro najmilejší, poněvadž s tebú všecko dobré přichází. Přestanu chvály tvé. Ale žalostivě žaluji, že sem zamúcena pro sestru naši milou, Pravdu řečenou, kteráž jest nyní zamúcena a hází sebou, súc obklíčena žalostí velikou a naříkáním najsmutnějším, v slzách naříká, aniž ukojena jest, ani chce býti, pravíc těžké žalosti své pro stracení svého milého, že jest sobě milý její najpoběhlejší z žen za chot místo ní zvolil a s ní jest scizoložil srdce své a rozpálil v milování jejím mysl svú. A uložil jest v ní plné doufání své a na základ podstavků jejích zpolehl jest. Opustiv cestu hladkú, ani o ni dbáti chce, než rty vyznávaje, v jakýchs slovích v posměšných samé jí posmívá se. Protož prosím, najmilejší sestro naše, vstaň, vstaň a poď se mnú. Uzříš ji osamělou v komňatě její a utěš ji a daj naučení jí, co by činiti měla, nebo bez pomoci tvé nic tomu neučiníme, bychom ji utěšiti mohli.
Tuto Múdrost mluví k Milosrdenství a jde s ní, kdež našla Pravdu, ana v zámutku jest, a takto k ní mluví.
Kapitola 8
U Pána Boha jest všeho dosti, smutku i veselé. Smutek dopouští se z napomenutí, nebo kdyby na nižádného zámutek nepřišel, sám by každý mněl, že se to skrz moc jeho děje. A tak by se domnívali všickni, že jsou bohové, a Buoh za nic by jim jmín nebyl, aniž by chvála Bohu se dála. Protož, sestro najmilejší, tito zámutci, kteréž ty mi pravíš, že sestra naše má a na ni sou přišly, nejsou zkáze její,
