[69]číslo strany tisku1. Souvětí „uzříš a já třetí den vstanu“ (Pass. 295) je původem svým souřadné. Souřadnost zajisté tu i v historické době dlouho se pamatuje a cítí, ale konečné pojímá se to podřadně, t. j. spojka souřadici a stlačuje se ve význam spojky podřadici (= nč. že, jak).
Jiné příklady: kterým bych to činem věděti mohl a já sem stár Pass. 295: vidíš a já umřěv třetí den sem z mrtvých vstal (= že, jak) tamt. 295; – druhú noc mně, a já spím, sv. Jeronymus zjěviv sě u vidění mnoho velikých věcí mně jest zjevil (= nč. když …) JeronMus. 74; proč (Prokope) zákona žádáš a ty velikú češt sbožím jmáš? (= nč. když ...) Hrad. 3ᵇ; čeho bych sě měla styděti a ty s’ tak počestný kmet a já jsem tak nemilostivě zbita? (= nč. když...) Pass. 144. Atp., v. § 409.
2. Souvětí „(Jidáš) počě rozprávěti, an (Pilát) pak nechtěv doslyšěti vecě“ (Jid. 108) je původem svým souřadné (an – a on). Ale později pojímá se to za souvětí podřadné a an stiskuje se ve význam podřadicí, relativní. Na př:
poznán bude hospodin, an súdy činí iudicia faciens ŽWittb. 9, 17; mnoho sto koní uvazú v onom piescě, an sě múti AlxV. 2185; uzřěl dvě lodi, anřně stojíta v téj vodě Krist. 34ᵇ.
Tímto vývojem neutr. ano dostává v starém jazyku význam spojky podřadicí = když, že atp.
Na př.: Petr uzřě, ano Jezukrist proti ňemu jde Pass. 298; Symforianus uzřěv, ano pohani veliký hod činie tamt. 455; (Mojžíš) uzře tele, ano tancují okolo ňeho Comest. 76ᵇ; když uzříte, ano ty věci se dějí ChelčP. 4ᵃ; když uzříš, anot sůl sě sadí AlchAnt. 9ᵃ. Atp., v § 409.
3. Bylo spojení souřadné se spojkou a a při ní byl enklitický dativ ti, který klesal z významu reálního ve formální, t. zv. ethický, a ze znění plného v kratší ť. Význam souřadicí jeví se v překladech za lat. et; na př.: sudi mě, hospodine, ať sě nenaveseliu jí et non supergaudeant ŽWittb. 34, 24; rozum daj mi, ať živ bulu et vivam tamt. 118, 144 (v. § 409).
Pojetím podřadicím stlačeno ati, ať ve význam spojky podřadicí (finální) ut. Na př.: ati sě zpoviedajú ľudé ut confiteantur ŽWittb. 66, 6; ať budú ut fiant ŽGloss. 128, 6; kaž komorníkóm, ati provedú třelití póhon Rožmb. 78; pověz mi, v kterém s’ jej položil miestě, at tam pójdu znova Hrad. 45ᵇ (v. § 409).
4. Bylo spojení souřadné, kde druhý člen měl zájmeno ukazovací jen, jenže, jenž. Pojetím do podřadnosti zájmeno ukazovací stlačeno ve význam zájmena vztažného.
Na př.: pochválen hospodin, jen nedal nás v jětie qui non dedit ŽWittb. 123, 6; krále mého, jen jest v svatém qui est tamt. 67, 25; protož jeden, v něm diábel bieše, voláše Alb. 60ᵃ; ten, jenže větróm káže EvSeitst.
![[69]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00077.jpg){kind=link}