[232]číslo strany tiskuujide jediný Straba, tú radú, již jemuž bieše dala baba DalC. 20: nepřátely jeho zobláču hanbú, ale na ňemž vzektve svatost má super ipsum autem ŽWittb. 131, 18; co jest do toho, gdaž jsú (tvoji bojovníci) měkci vniž mák zralý, v nichž máš u boj statek malý AlxV. 1093 (v nichž – v nich, v těch).
4. Jь, jen bývá někdy přívlastkem, jako který; na př.: událo sě mu (sv. Arnulfu) do města Trířě jeti, ježto město v svém poručství mějieše Pass. 330; jížto věc uslyšav t. 464; v ňemžto vládaní… vše své věci pořádně pósobieše (s. Arnulſus) t. 329; v niežto bolesti (kněžna) dietě porodivši umřěla t. 338; diábel žalováše (na člověka) a řka: Já ť sem jěšitenstvie, jímžto sʼ ty hřiechem rozličně hřěšil t. 397; mezi nimažto řebříma t. 418; jimžto hodóm t. 477; v nichto knihách Mat. 2.
5. Význam demonstrativní z jь, jen se stíral a časem vymizel; pro něj bralo se pak ten.
6. jь, jen béře se mimo nominativ za výraz grammat. osoby třetí, proti zájmenu osobnímu já my, ty vy. Hodí se k tomu svým významem, t. významem všeobecně demonstrativním, bez nuance vedlejší. Význam demonstrativní funkcí tou ještě se zmírnil, téměř se setřel. Necítíme, že by tu bylo něco demonstrativního, nýbrž cítíme většinou jen význam zájmena osobního.
7. V genitivech sing. a plur. vyvinuly se rozdíly pro význam possessivní a pro význam genitivní jiný. Původně platil a stačil genitivní tvar pro všecky genitivní významy. Zejména byly tvary jeho, jie, jejie, jich platny pro význam genitivu possessivní i kterýkoliv jiný, ale časem vyvinul se usus, v němž gen. possess. od jiného liší se též tvarem. Jest pak: pro význam possessivní jeho, jejie, jich, později jejich, zřídka též jʼho n. ho; jejie pojato za adjektivum a flektováno; jejich rovněž pojímáno za adjektivum a flektováno; – pro význam genitivní jiný jeho, jʼho ho, f. jie (zřídka jejie), plur. jich. Srovn. § 197.
8. V sing. akk. masc. jsou tvary vlastní j(ь), jej(ь) a z gen. vzaté jeho, jʼho, ho, tedy jako akk. gen. chlap-chlapa atp. O syntaktické jich platnosti v. doleji v § 256, 3e).
9. Demonstrativum jь bývalo v psl. postpositivním členem adjektiv a adjektiválií. Jím určovalo a vytýkalo se adjektivum tvaru jmenného. Na př. k adjektivu sing. nom. akk. masc. dobrъ připojovalo se demonstrativum sing. nom. akk. masc. jь, a bylo tedy dobrъ jь. Skloňovaly se části obě. Z výrazů těchto vyvinuly se časem rozmanitými změnami tvary zvláštní, od tvarů sklonění jmenného rozdílné, tvary zvané složené.
Pravidla o platnosti tvarů jmenných a složených v. v § 175 sl.
![[232]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00240.jpg){kind=link}