ani jsou na potupu korunu její, ale k chvále a k zvelebení jejímu a k ohlášení všem bydliteluom světa a k kázni při nespravedlivých a ku pádu a k věčnému zatracení těch všech, kteříž nepoznávají Boha, ani moci jeho. Než sami doufají v moci své, velebíce skutky nálezkuov lidských vymyšlené, nad se nic lepšího nemnějíc býti, ješto hanebné jest o tom mluviti. Protož i ty se nermuť z toho, ale veleb Pána, řkúc: Kdož doufá v Pána, jako hora Sion nebude pohnuta na věky. Kdož bydlí v Jeruzalémě, hory okolo něho a Pán okolo lidu svého od nynějšího času až na věky. Nebo neopustí Pán metly hříšných na los spravedlivých, aby neztáhli spravedliví k nepravosti rukou svých. Dobře učiní Pán dobrým a těm, ješto jsou pravého srdce, ale těm, ješto se uchylují k zavázaní, přivedeť Pán s těmi, ješto činí nepravost. Protož poďme, vstanouce ty i já, viděti samotnú sestru naši a jí pověděti o naučení, její žalosti zbavení, skrze kteréžto pozná, že smutná býti nemá, než veselá a utěšená s chválením všemohúcího. I popadše se za ruce i šly jsou spolu, ale Múdrost předešla krokem před Milosrdenstvím, jakožto starší, až i přišly jsou, kdež Pravda v zámutku lkáše.
Tuto Pravda odpovídá Múdrosti a oznamuje jí svú žalost.
Kapitola 9
Roztáhši ruce své Pravda i běžala jest přes pokojík svuoj, v němž jest truchlila, když jest uzřela Múdrost, sestru svú, k sobě jdúcí. A Milosrdenství ji vedúci i řekla jest: „Pospěš, přítelkyně má, holubičko má, vítězná má a poď již. Zima jest přišla a příval přeběhl i odšel. Kvítíčko se jest zjevilo v zemi naší. Fík vydal jest své první ovotce, vinice ktvúce vydaly jsou vuoni svou. Protož vítaj, zmilelá má, jedinká má, k utěšení mému.“ „V posteli mé přes noc sem hledala, jehož miluje duše má. Hledala sem a nenalezla. Vstanu, obejdu město po ryncích a po ulicech hledati budu, jehož miluje duše má. Hledala sem a nenalezla sem,“ proto žalostím. I vece jí Múdrost: Jakož plno vuoně mezi dřívím lesním, takéž ty, sestro milá, nechtěj žalostiti nad krásou svou. Ale rozpomeň se, kterak jsou spravedliví i také múdří a skutkové jich v rukou Božích. Avšak neví člověk, jestli v milosti Boží čili v nenávisti. Ale všecky věci k budúcímu času zachovávají se nejisté. Protož že všecky věci všem rovně přicházejí: spravedlivému i milostivému, dobrému i zlému, čistému i nečistému, tomu, ješto ofěruje své oběti i tomu, ješto posvátnými obětmi pohrdá, jakož dobrý, takéž i hříšník, jako křivý přísežník, takéž i ten, ješto pravdu mluví. To jest najhorší mezi všemi věcmi, kteréž se pod sluncem dějí, že se též věci všem přiházejí. A proto srdce lidských synuov naplňuje se zlostí i potupí za svého živého. A potom do pekel budou dovedeni. Není žádného, jenž by vždy byl živ, ani kdo by v takové věci měl doufání. Lepší jest pes živý, nežli lev mrtvý. Nebo živí vědí, že mají zemříti, ale mrtví ničehož víc nevědí, aniž mají víc odplaty, neb zapomenutí jest dána pamět jich. Milost, zajisté i nenávist i závist spolu jsou zhynuly, aniž mají částky v tomto světě a v svém účinku, který se pod sluncem děje. Protož jdi a jez v utěšení chléb svuoj a pí s radostí své víno, nebo se líbí Bohu skutkové tvoji. Buď rúcho tvé bílé po vše časy a
