se jemu, pokoje požil. Jenž přenesl hory, a nezvěděli ti, kteréž jest podvrátil v hněvu svém. Jenž hýbá zemí z svého místa a slúpové její budú zetřeni. Jenž přikazuje slunci, aby nevzešlo a hvězdy zavírá jako pod znamením. Jenž sám roztahuje nebesa a chodí po vlnách mořských. Jenž činí Arcturus, tu planetu, ješto slove Os neb Vuoz, a Orionas, jenž slove Proluky a tu planetu Hiadas, to jest ty hvězdy, jimžto říkají Slepice s kuřátky, a vnitřní věci polední. Jenž činí veliké věci i neobsáhlé i divné, jimžto počtu není. Přijde li ke mně, neuzřím jeho, pakli odejdu, nesrozumím jemu. A otíže li vnáhle, kdo jemu odpoví a neb kdo řéci bude moci jemu: Proč tak činíš? Buoh, jehožto hněvu nemuož se žádný protiviti, a pod ním se kloní ti, kdož na sobě nesou okršlek. Kdož pak dí: Já bych jemu odpověděl a mluvil slovy mými s ním. Jakožto ač bych měl co spravedlivého při sobě, neodpovím jemu, ale mého soudce prositi budu. A když mě, volajícího, uslyšal by mě, nevěřím, že uslyšal by hlas muoj, nebo svou búří potře mě a rozmnoží bolesti mé také bez viny. Nedá odpočinúti duchu mému a naplní mě hořkostí. Pykali, kdo síly jeho přemocníť jest. Pakli pravosti soudu jeho nižádný nesmí svědčiti za ně, budú li se chtíti spraviti, ústa má mě usvědčí. A také ač budu sproštěn toho, nebude věděti duše má a teskniti se bude v životě mém. Jediné jest, ješto sem mluvil, že nevinného a nemilostivého on sžive. Když mrská, proč pojednú nezabije, aby se neodsmál bolestem nevinných. Země jest poddána v ruce nemilostivých, obličej soudci jeho přikrývá. Pakli on ten není, kdož tehdy jest ten? Dnové moji prudčejší jsou byli nežli běhař. Utekli jsou ode mne, nevěděvše nic dobrého. Přeběhli jsou, jakžto lodí nesúce v sobě jablka a jakožto orlice letíc ku pokrmu. Když řku, že víc nebudu tak mluviti, tvář svú změní a bolestí zhynú. Styděl sem se všech mých skutkův věda, že neodpustíš hřešícímu. Pakli sem i tak nemilostivý, proč sem nadarmo pracoval? Byl bych obmyt jako vodami sněhovými, že bych se lesknul jako ruce mé přečisté. A ty pak hnisem mne smažíš tak, že mne mrzí roucho mé. Nebo ani tomu muži, jenžto by v soudu se mnú zarovno mohl slyšán býti. Nebo není nižádný, kdo by mohl to obé trestati a svú ruku položiti na oba. Nech ať odnese svú metlu ode mne a jeho hruoza ať mě nestraší. Mluviti budu, neboje se jeho.“ Nebo nemohu, báznivá jsa, odpověděti.
Tuto opět zase mluví Milosrdenství k Pravdě.
Kapitola 6
Majíc žalosti mnoho Milosrdenství pro žalost Pravdy a vidúc, nechce přestati od žalosti počaté. I pomyslí sobě, co by učiniti měla. Vzavši sobě úmysl, řekla jest k Pravdě: Sestro milá, učiň pro mne dle té odplaty a přestaň žalosti a pláče svého, nebo já o tobě péči mám, kudy bych mohla přivésti prospěch pře tvé. Víš, sestro najmilejší, že máme sestru svou vlastní, Múdrost řečenou, k kteréžto vše se utíká a víš, že jest ona hrala před Bohem při stvoření světa a jí jsou stvořovány nebesa. Ta jistá Múdrost ostříhala jest od hříchu toho, jenž jest první stvořen od Boha, aby byl otec okolka zemského, když sám jediný býše stvořen. A vyvedl jej z jílu zemského, i dal jemu moc nade vším stvořením. A od té,
