[439]číslo strany tiskukaž jemu do prázdné peleše t. 207ᵃ; co do které moci AlxV. 2268, t. jest; co do toho AlxBM. 1, 12.
5. Do bývá na pohled vloženo do spřeženin ne-; na př.: jí bě ne-do-veselé Jid. 152; když bude již ne-do-spánie Hrad. 138 atp. V skutku je to ve shodě se stč. pravidlem o negaci, podle něhož příslovce záporové ne klade se co nejblíže k výrazu tomu, jehož se týká především:
bě ne-do-veselé, = nč. nebylo do veselí atp.
6. Opakováno: do jámy do hluboké Otc. 15ᵇ; do peci do horké t. 314ᵇ; do smlúvy do pokojné Pulk. 82ᵃ; jide do starého chrámu do sbořeného Otc. 169ᵃ; do kláštera do toho t. 314ᵃ; do peleše do své t. 183ᵃ; do Nazareta do města Hrad. 61ᵃ; do města do Budějěvic List. JHrad. 1388; do jedné vsi do Chlumka Pulk. 82ᵃ.
298. Dótka.
Je předložka podružná a pojí se s genitivem.
Doložena je ojediněle: mlejnec na potůčku, důtka stezky List. lhenická 1652; v parall. překladě něm.: neben dem Steigweg.[28]) Podle dopisu prof. J. Kubína (z 9/4 1902). Praví se v něm jen všeobecně, že jde o »něco výpisků z listin jihočeských, z nichž zejména předložka đŭtka (dotýkati se), tuším, dosud je neznáma«. Psáno je dŭtka. Snad je to důtka. Tr.)
299. Chyba.
1. Chyba je od původu subst., = pochyba, pochybnost. Kleslo v adv. = kromě; na př.: za branou řádných střelců již není chyba Jan Malej Wint. 252 (z r. 1571); komu bych jich (rukou) podala, chybě Janku tobě Suš. 187; můj pán jest zdravej, chyba drobet kašle HolŠternb. 2.
2. Ve výraze chyba čeho, s genitivem, béře se za předložku; na př.: Egypt (Kairo) nespravuje se obyčejem jiných měst, ovšem daleko chyba obyčejóv těchto (t. českých) zemí KabK. 30ᵇ; aby s sebau stravy a jiné potřeby chyba zbroje vzal Břez. 154; dvanáct dvorův shořelo, chyba asi čtyř světnic t. 113 (Kott); chyba toho praeterquam Bur. Sob. Korn. Jg.; všecky svrchky chyba pivovarních a štoku sobě pobrati KolČČ. 242ᵃ (1556); co se pak dotejče dvoru, dědin, luk a zahrad a cožkoli jiného jest a najíti by se mohlo chyba předešlého artikule, nad tím nade vším mocnau a otcovskau poručnicí činím Krystejnu, manželku KolCC. 133ᵃ (1575).
300. K, ke, ku.
1. Rozdíl mezi stč. a namnoze i nč. k, ke, ku je hláskový a jsou tu některé zvláštnosti. a) Z psl. kъ vyvinulo se podle pravidla jerového jednak k, jednak ke, na př.: k-domu z kъ-domu a ke-dňi z kъ-dьni, v. Hist. Ml. I, str. 59 a 155. – b) Podle téhož pravidla říkalo se a psalo k-k- za nč. ke-k- nebo ku-k- v případech, jako jsou na př.: k každému Hrad. 23ᵃ, k kameni Pror. Isa. 8, 14, k tomu Hrad. 54ᵃ, k kořisti Modl. 37ᵃ. k kuchyni Pr. pr. 260, k kúzedlníkóm ChelčPost. 246ᵃ,
![[439]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIV/00447.jpg){kind=link}
